Předchozí část: Neznámá historie – 11. “Morjak”
Podle materiálů knihy Nikity Kuzněcova „Ruská flotila v cizině“
Pro obyvatele Bizerty bylo připlutí eskadry absolutním překvapením. V určené karanténě bylo lodím zakázáno stýkat se nejen se břehem, ale i mezi sebou, protože na „Generálu Alexejevovi“ byl objeven pacient s tyfem. Několik případů podobných tyfu se objevilo i na druhých lodích.
Rodinní příslušníci se postupně začali stěhovat do táborů na břehu. Tábor Jabel-Jeloud, Tabarka (na břehu moře, kousek od Aïn Drahamu), Monastir (přímořské městečko na jihu), Saint-Jean, El Šejch а Rara, poslední tři v horách nedaleko Bizerty), Aïn Draham (v horách severovýchodní části Tunisu).
Od prvních dnů února až do 10. března všechny lodě a plavidla postupně prošly dezinfekcí oxidem siřičitým v přístavu Sidi-Abdaláh, pak se ty velké vrátily na Bizertskou rejdu, a malé byly umístěny v zátokách Ponti a Karuba, po čemž posádkám dovolili vyjít na břeh.
Období od poloviny března do začátku května 1921 je možné považovat pro eskadru za nejtěžší, protože její právní postavení se ukázalo jako velmi nejisté a zcela záviselo na vůli francouzského velení. To nebylo připraveno na přijetí a ubytování takového množství lidí a lodí. Prakticky od samotného počátku považovala vláda Francouzské republiky ruské lodě fakticky za své vlastnictví, aniž by se chystala je vrátit sovětskému Rusku a účastnit se případných bojových akcí proti němu. Lidé, kteří se nacházeli na lodích, se stali pro Francouze skutečnou přítěží. Je však třeba poznamenat, že námořní velitelství, které bylo v přímém kontaktu s ruskými námořníky, se s porozuměním chovalo k jejich těžké situaci.
Na začátku bylo několik nepříjemných epizod „ve vlastních řadách“, které se týkaly toho, že členové posádek rozprodávali lodní majetek. Je pravda, že osoby usvědčené z rozprodeje se ve flotile objevily jako náhodně nabrané během posledních dní jejího pobytu na Krymu a v Konstantinopoli. Někteří byli zatčeni, většina byla vyřazena na břeh. Poté krádeže majetku téměř přestaly.
13. července 1921 přibyli na eskadru viceadmirál M. A. Kedrov a kapitán I. třídy V.I. Dmitrijev. Admirál provedl prohlídku všech lodí eskadry a za osm dní odjel do Tunisu a pak do Paříže.
Kap. I. třídy V. I. Dmitrijev, kontradmirál Berens,
kontradmirál Tichmeněv.
Dne 26. září obdržel Námořní prefekt Bizerty telegram od Ministerstva námořnictva v Paříži s požadavkem snížit počet personálu na minimum. Původně francouzské velení plánovalo ponechat si 200 lidí, pak – 348, potom (díky úsilí Dmitrijeva a Kedrova v Paříži) – 700 osob, ale pouze jako dočasné opatření. Tak začalo snižování počtu lidí na eskadře.
Snižování počtu lodí začalo o něco dříve. A začalo to takto.
Od začátku června 1921 z plovoucích dílen „Kronštadt“ začaly přicházet informace o hromadném úhynu krys.
Pak se objevila epidemie moru. Do 3. července onemocnělo 9 lidí, z nichž 8 zemřelo. „Kronštadt“ byl izolován a odvezen do přístavu Sidi-Abdaláh na dezinfekci a deratizaci. Do karantény také poslali remorkér „Holland“ a avízo „Kitoboj“.
A 30. července admirál Berens dostal dopis od Námořního prefekta Bizerty, v němž se uvádělo, že „Kronštadt“ odvezou na konečnou dezinfekci do přístavu blízko Marseille. V tomto případě, na žádost Francouzů, na lodi neměl být žádný Rus a všechna zařízení měla být ponechána na svých místech. Jak bylo uvedeno v pravidelném vydání „Zpráv ze života ruské eskadry v Bizertě“:
„podle tónu osobního rozhovoru s prefektem si admirál uvědomil, že Krondštadt“ odvážejí navždy“.
4. srpna poté, co byl z „Kronštadtu“ vyložen veškerý majetek, který přináležel eskadře, byl přetažen na základnu francouzské flotily v Toulonu. Následně sloužil „Kronštadt“ ve francouzském námořnictvu pod jménem „Vulkán“.
„Kronštadt“ byl v centru pozornosti od začátku a bylo na to rozumné vysvětlení. Budoucí plovoucí dílna byla postavena v Německu roku 1894 jako nákladní loď, původně nazvaná „Phenicia“. V roce 1905 koupilo parník ruské Ministerstvo námořnictva, které se rozhodlo jej přestavět na plovoucí dílny. Ty měly udržovat v provozuschopném stavu lodě 1. třídy a pro minonosky a ponorky mohly sloužit jako plovoucí základna. Mezi speciálních zařízení, kterými vybavili „Kronštadt“, patřily všechny druhy soustruhů, čtyři frézy, hydraulický lis, tři kovářské výhně, dvě muflové pece, lis pro ohýbání trubek, pneumatické kladivo systému „Wakley“, kompresor, sušička, dvě dynama a čtyři motory kvůli pohonu. Ve skutečnosti to nebyla dílna, ale továrna, na kterou byla Černomořská flotila hrdá.
Není divu, že taková loď byla pro Francouze laskominou. Byl ještě jeden důvod, proč Francouzi toužili schramstnout „Kronštadt“. Ministerstvo námořnictva mělo informaci o tom, že se údajně na „Kronštadtu“ nacházejí „Wrangelovy zlaté rezervy“, a tyto poklady se opravdu našly v podobě 275 milionů rublů v bankovkách z doby Ruské říše a bílé vlády Jižního Ruska, které měly hodnotu již jen pro sběratele.
Takto se za rok 1921 eskadra zmenšila o jednu loď („Kronštadt“). Z 5849 lidí na eskadře zůstalo 1200, zbytek byl zaměstnán v Tuniském protektorátu. Někdo se přestěhoval do Maroka, balkánských zemí, do Československé republiky. Výběr lidí byl různý, a ne vždy jednoduchý. Nemajíce chuť kamkoliv z Bizerty odjet, lidé často museli přijmout nejméně placenou a nekvalifikovanou práci, těžkou práci.
Mnoho silnic bylo v Tunisku položeno „ruskými rukama“.
Na začátku roku 1922 bylo na eskadře 825 lidí. V tomto počtu nebyly zahrnuty osoby, které žily na „Morjaku“ a ex-bitevní lodi „Georgij Pobědonosec“, na němž bydlely rodiny funkcionářů eskadry. Na konci téhož roku na eskadře zůstalo 387 osob.
Během druhého roku pobytu v Bizertě se eskadra zmenšila o 2 lodě. Francouzské orgány prodali transport „Don“, který opustil Bizertu 6. května 1922 pod italskou vlajkou.
Transport „Dobyča“ přešel také v roce 1922 k Francouzům.
Na příští rok se počítalo s prodejem devíti pomocných (nikoliv bojových) lodí.
Nový rok 1923 začal neveselými událostmi. Spojenci pokračovali v prodeji ruských lodí. Tak 7. ledna opustil Ruskou eskadru transport „Dobyča“, který koupil v roce 1922 obchodní dům „Gazzol“ v Janově.
Od 1. do 27. února byly ledoborce „Džigit“, „Vsadnik“, „Gajdamak“, „Ilja Muromec“, remorkér „Holland“, avízo „Jakut“, záchranný remorkér „Černomor“, avízo „Kitoboj“ a dělový člun „Stráž“, určené k prodeji, předány francouzskému velení a přemístěny do přístavu Sidi-Abdaláh.
Částky z prodeje šly, podle francouzského velitelství, zcela na provoz eskadry. To bylo potřeba ocenit.
Ještě 11. října 1922 dorazil do Bizerty generálporučík M.I. Zankevič – předseda „Akciové společnosti pro využití zásob“ (obchodní společnost zabývající se prodejem majetku.) Působil jako prostředník při prodeji části bojových zásob. Na začátku jeho příjezd vyvolal ze strany velení eskadry ostrý protest. Druhý den, po Zankevičově příjezdu do Bizerty, vydal M. A. Berens rozkaz, v němž navrhoval činovníkům eskadry „…neposkytovat žádnou podporu generálporučíkovi Zankevičovi a velitelům zakázat generálovi vstup na lodě bez mého výslovného písemného svolení“. Poté, co se však dozvěděl, že tato akce byla schválena francouzským velením, musel se admirál podřídit.
Z bitevní lodi „Generál Alexejev“ s pomocí francouzských námořníků vyložili 160 střel pro 12palcová a 750 pro 130 mm děla.
Předání plavidel se neobešlo bez incidentů.
Podle plánu bylo potřeba 27. února odtlačit dělový loď „Groznyj“ ke „Generálu Kornilovovi“ na konečnou vykládku, a 2. března odevzdat Francouzům. V té době už u „Kornilova“ stál jiný dělový člun, „Straž“.
27. února, kolem 6 hodin ráno, hlásili veliteli eskadry, že se dělový člun „Groznyj“ (stojící vedle torpédoborce „Děrzkij“) potápí. Ukázalo se, že se je dva mladí mičmani – oba absolventi ročníku 1918 – P.P. Nepokojčickij a P.M. Rukša (první z „Grozného“, druhý ze „Straže“, jelikož si nepřáli odevzdat lodě Francouzům, rozhodli potopit. Rukša se chystal potopit „Straž“, a Nepokojčickij – „Groznyj“. Nicméně mičmanovi Rukšovi se samotnému nepodařilo otevřít ventil na „Stráži“, a po neúspěšném pokusu přešel z lodi okolo půlnoci na „Groznyj“, kde se rozhodl pomoci mičmanovi Nepokojčickému v potopení této lodi. Asi ve tři hodiny ráno spolu otevřeli strojový ventil na „Grozném“, poté mičman Nepokojčickij nahlásil svému veliteli (staršímu poručíkovi von Wirenovi), že se loď potápí…ale až v šest hodin… tedy tehdy, když se loď ponořila po iluminátory a strojovna byla zaplavena vodou. Díky reliéfu dna se „Groznyj“ ponořil do vody pouze zádí. Ale i přes veškerou snahu dostat ho na mělčí místo se loď do 8 hodin ráno prakticky potopila.
Z důvodu jednání dvou mičmanů vydal velitel eskadry rozlobený rozkaz č. 43 ze dne 28. února 1923, který hlásil:
„V noci z 26. na 27. února mičmani Rukša a Nepokojčickij otevřeli ventily a potopili dělový člun „Groznyj“. Jednání Rukši a Nepokojčického nelze nazvat jinak než zločinem. Zločinem nejen proti eskadře, ale také francouzské vládě, která jí poskytla přístřeší…Svým zločinem prokázali nedostatek v chápání pojmu disciplína a zcela opačnou představu o dluhu, za což ponesou i budou po zásluze potrestáni .”
Mladé námořníky postihl trest. Byli uvězněni v Marseille, přičemž francouzské úřady podezřívaly důstojníky v tom, že jsou tajnými agenty bolševiků a chystaly se je poslat do SSSR. Když se to Rukša dozvěděl, pokusil se o sebevraždu tím, že si otevřel žíly, ale byl zachráněn. Po zásahu ruských vojenských velitelů Francouzi souhlasili s tím, že dají mičmanům povolení k odjezdu do kterékoli země, dle jejich přání. Vybrali si USA, ale vláda této země jim odmítla vízum poté, co se dozvěděla, že byli nuceně vyloučeni z eskadry. Nakonec mičmanům v nemilosti podařilo odjet do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později se dokonce vrátili do Francie, kde mírumilovně dožili své dny.
K 1. listopadu 1923 zůstalo na eskadře 468 lidí (celkem).
Ke konci roku 1923 již nebyly žádné naděje na bojové použití lodí v novém boji proti bolševikům. Přesto byly lodě a plavidla udržovány v provozuschopném stavu.
Několik řádků ze zprávy: „Život eskadry ke konce roku směřoval především k nejpotřebnější pracím na údržbě plavidel, zejména těch, která ještě neztratila svůj bojový význam. „Generál Alexejev“, „Generál Kornilov“, minonosky „Děrzkij“, „Pylkij“, „Bespokojnyj“ a 4 ponorky, nakolik to dovoloval počet personálu.
Během roku 1923 se plavidla do doků neumisťovala. Během roku byly na všech plavidlech zkontrolovány mechanismy a kotle…Dělostřelecká výbava také prošlo kontrolou. Jak její stav, tak stav mechanismů, byly shledány uspokojivé.“
Francouzská vláda schválila rozpočet na další rok, přičemž o něco vyšší ve srovnání s ostatními roky. Z této varianty se zdálo, že „politický barometr“ nepředpovídal žádné změny.
Nicméně, na počátku následujícího roku 1924, bylo jasné, že je pravděpodobné, že Francie uznává bolševickou vládu, na což velení Eskadry opakovaně upozorňoval bývalý námořní agent Ruska v Paříži V. I. Dmitrijev.
***
Další část: Neznámá historie – 13. život na “Georgijovi”…
Zdroj:
Překlad: Václav Hrbek, 2019
Přečtěte si Jaro v Kartágu
E-book ke stažení zdarma – klikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…
Tištěnou knížku získáte ZDE