S námi je Bůh!
Dnes, 29. října 2020, je to právě sedmdesát pět let od úmrtí našeho krajana Michaila Alexandroviče Kedrova, vynikajícího námořního velitele, ruského vojensko-námořního činitele, autora řady vědeckých prací na téma námořní taktiky boje těžkých dělostřeleckých lodí, vice-admirál ruského námořnictva, velící v roce 1920, „poslední plavbě“ lodí Ruské eskadry do Bizerty. Bílý emigrant.
Státní úředníci oddělení v tento památný den navštívili město Jepifaň v Kimovském okrese, do Malé vlasti Michaila Alexandroviče, k uspořádání závěrečných prací pro zkrášlení náměstíčka, kde bude v sobotu 31. října 2020 v 11: 00 slavnostně otevřen hrdinův památník.
Viceadmirálova bojová cesta
M. A. Kedrov absolvoval 4. Moskevský kadetský sbor. V hodnosti poručíka námořnictva absolvoval zahraniční plavbu na fregatě „Vévoda z Edinburghu“, po níž byl povýšen na poručíka.
Na začátku Rusko-japonské války byl poručík Kedrov osobním vlajkovým důstojníkem u velitele Tichomořské flotily viceadmirála S. O. Makarova. 31. března 1904 vlajková obrněná loď „Petropavlovsk“, na němž se nacházel admirál Makarov a jeho štáb, vybuchla díky japonské mině v blízkosti Port-Arthuru.
Kedrov jen zázrakem nesdílel osud velitele flotily. V době exploze byl v průzkumném prostoru na torpédoborci „Bojevoj“.
Po smrti admirála Makarova bere „šťastlivce“ do svého štábu náčelník 1. Tichomořské eskadry kontradmirál V. K. Vitgeft.
Při bombardování Port Arthuru byl starší vlajkový důstojník Kedrov raněn do nohy. Nehledě na zranění, se 28. července 1904 zúčastnil bitvy s japonským námořnictvem na Žlutém moři. Když se do horní paluby vlajkové lodi „Císařovič“ udeřila nepřátelská střela, Kedrov měl opět neslýchaně „štěstí“.
Admirál Vitgeft byl na místě zabit. Vedle něj stojící starší vlajkový důstojník měl vnitřní zranění, otravu plynem, popáleniny 2. stupně celého obličeje, zápěstí pravé ruky a těžké zranění hlavy, ale přežil.
„Carevič“ po boji dorazil do přístavu Ťiao-čou. Kedrov byl dva měsíce na léčení v německé nemocnici. Poté, jelikož se chtěl dále účastnit války, se sám dostal do zátoky Kampang, kam dorazila 2. Tichomořská eskadra pod velením admirála Z. P. Rožestvenského. Kedrov byl jmenován dělostřeleckým důstojníkem na pomocný křižník „Ural“. Účastnil bitvy u Cušimy. Když byl křižník potopen, Kedrova a část posádky vyzvedl z moře transport „Anadyr“.
Po válce M.A. Kedrov s úspěchem absolvoval Michailovskou dělostřeleckou akademii.
Sloužil jako starší důstojník výcvikové lodi „Petr Veliký“, poté jako velitel kurýrní lodi „Vojevoda“.
V letech 1910-1911 vedl budoucí admirál výcvik v dělostřeleckých důstojnických třídách výcvikového dělostřeleckého oddílu Baltského flotu; v letech 1911 až 1913 velel torpédoborci „Pograničnik“.
V červenci 1913 car Mikuláš II. ocenil úroveň dělostřeleckého výcviku lodí Baltského námořnictva. Car přidělil vynikajícímu důstojníkovi M. Kedrovovi svého flügeladjutantanta. Existuje verze, že carova laskavost se ne náhodou dotkla velitele torpédoborce. Kedrov dokázal navázat dobré vztahy s generaladjutantem admirálem K. D. Nilovem („Kostěj“), jedním z carových důvěrníků. Následný vzestup kariéry budoucího admirála mnozí sovětští historici vysvětlovali právě tím.
Nicméně, kromě vojenských zásluh, Kedrov vstoupil do historie ruského námořnictva jako významný teoretik dělostřelecký typu ruského dreadnoughtu a autor řady vědeckých prací v taktice boje těžkých dělostřeleckých bitevních lodí. V tomto mu přátelství s Nilovem nijak nemohlo pomoci. Kedrov byl, mimo jakoukoliv pochybnost, vysoce vzdělaný, přemýšlivý člověk a znalý důstojník. Do hloubky zkoumal problémy použití dělostřelectva v námořních bojích, zastřílení, kontrole a soustředění palby. Dokonce i ministr námořnictva I. K. Grigorovič, který ke Kedrovovi neměl příliš vřelý vztah (měl zato, že Michail Alexandrovič je jedním z účastníků dvorské intriky, zaměřené proti němu), jej nazval ve svých pamětech „velmi talentovaným námořním důstojníkem“.
První světová válka zastihla Kedrova ve funkci vlajkového kapitána štábu náčelníka 2. brigády bitevních lodí. Od září 1914 byl převelen k britské „Velké flotile” a poskytl velení této flotily signální knihu a šifry z potopeného německého křižníku“ Magdeburg“, které vyzvedli ruští námořníci.
V roce 1915 je M.A. Kedrov jmenován velitelem nejnovější bitevní lodi „Gangut“. „Gangut“ byl jednou z nejlepších a nejmodernějších lodí Ruského carského námořnictva. Tato obrovská „plovoucí pevnost-vězení“, jak ji nazval ve svém románu „Moonzund“ Valentin Pikul, byla řízena velmi tvrdě. Důstojníci týmu byli vesměs původem ze šlechtických rodin, které měly německé nebo švédské kořeny. Během První světové války neměli nositele německých příjmení v námořnictvu rádi ani „hurá vlastenci“, ani revolucionáři zagitovaní námořníci, unavení ze služby.
V roce 1915 došlo k povstání na „Gangutu“. Stejně jako povstání na „Potěmkinovi“, vypuklo na domácí půdě, ale mohlo získat i politické zabarvení. Bitevní loď „Gangut“ se bojů neúčastnila, posádka strádala nečinností. Za takových podmínek představovali námořníci pro revoluční agitátory „snadnou kořist“. Ani samotné povstání, ani nepopulární kroky, které byly podniknuty k jeho potlačení Kedrovovými podřízenými, neměly žádný vliv na rychlou kariéru samotného velitele. Posádka bitevní lodi byla rozpuštěna, někteří důstojníci rezignovali, ale Kedrov byl již v roce 1916 povýšen na kontradmirála a jmenován náčelníkem Minové divize Baltského námořnictva. Na tomto postu vystřídal Alexandra Vasiljeviče Kolčaka.
Po únorové revoluci, v březnu 1917, byl kontradmirál Kedrov jmenován náměstkem ministra námořnictva. Ve skutečnosti tento úřad řídil. A. I. Gučkov, který spojoval vedení ministerstva války a námořnictva, nebyl kompetentní ani ve vojenských, ani námořních záležitostech.
V dubnu 1917 byl kontradmirál Kedrov zároveň jmenován náčelníkem Námořního generálního štábu. Admirál Kolčak, krátce po jmenování vojenským a námořním ministrem ve vládě Alexandra Fjodoroviče Kerenského, navrhl, aby Kedrov obsadil místo velitele brigády bitevních lodí v Černomořské flotile. Kedrov nabídku přijal, ale do funkce nenastoupil, jelikož A.V. Kolčak rezignoval na post velitele Černomořské flotily a odjel do zahraničí. Kedrov ho následoval.
V červnu 1917 se stal pověřencem ministerstva námořnictva při Ruském vládním výboru v Londýně. Zmocněnec Kedrov se zabýval koordinací akcí ruských námořních agentů v Londýně a Paříži.
Když v Rusku začala občanská válka, zastával Kedrov funkci člena Zvláštního rokování na Ruské ambasádě v Londýně. Měl na starosti otázky využité ruské obchodní flotily spojenci. Nejvyšší ruský velitel – admirál Kolčak – pověřil Kedrova organizací transportů dodávek pro Bílé armády. Poslal admirála do Paříže a jmenoval ho námořním expertem ruského zmocněnce pro spojence Sergeje Dmitrijeviče Sazonova.
Po neúspěchu Kolčakovy mise a jeho zastřelení v Irkutsku zůstal admirál Kedrov mimo službu. Teprve v říjnu 1920 byl přizván Pjotrem Nikolajevičem Wrangelem, aby převzal funkci velitele Černomořské flotily. Wrangel tehdy povýšil Kedrova na viceadmirála.
Generál P.N. Wrangel, Zdroj: volné dílo, Odkaz
Lodě Černomořské flotily, jak známo, se občanské války aktivně neúčastnily. V roce 1920 jejich mise vedla pouze k evakuaci civilních uprchlíků a vojenských jednotek Wrangelovy armády z Krymu.
Krymské evakuace, provedená Wrangelem, se, podle mnohých současníků a historiků, pozitivně lišila od té katastrofy a chaosu, který zvítězil v černomořských přístavech, při vývozu bílých oddílů pod deninským velením v období únor-březen 1920. Wrangelova evakuace umožnila všem zájemcům (vojenským i civilním) opustit Krym na lodích spojenců a Ruské eskadry.
Přeplavbě Černomořské flotily ze Sevastopolu a dalších krymských přístavů do Konstantinopole v říjnu 1920 velel právě admirál M.A. Kedrov. Díky jeho jasným a rozhodným činům bylo zachráněno stopadesát tisíc lidských životů.
Ve svých pamětech P. N. Wrangel napsal:
„Kedrov měl pověst mimořádně inteligentního, rozhodného a znalého námořníka. Při osobním seznámení na mě udělal ten nejlepší dojem. Po jistém váhání admirál Kedrov vyjádřil souhlas s přijetím funkce. Tato volba se ukázala jako mimořádně úspěšná. Historicky mimořádně úspěšná evakuace Krymu vděčí za svůj úspěch admirálu Kedrovovi.“
Po příjezdu do Konstantinopole Kedrov osobně dovedl Ruskou eskadru do Bizerty (Tunisko).
31. prosince 1920 předal velení kontradmirálovi Michailovi Andrejeviči Berensovi a odjel do Paříže.
V emigraci žil Kedrov ve Francii. Stal se tak téměř jediným z nejvyšších představitelů bílé armády, kterému se podařilo získat v zahraničí druhé vysokoškolské vzdělání a civilní specializaci. Admirál, který již nebyl nejmladší, úspěšně absolvoval Školu národní silniční správy (L’École des Ponts et Chaussees), obdržel francouzský inženýrský titul, který nepotřeboval „potvrzení“ a dával právo jeho nositeli sám si vydělávat na živobytí. Kedrov pracoval jako inženýr v různých stavebních firmách. Publikoval monografii „Moderní kurz železobetonu“.
Kromě toho v letech 1920-30 vedl Federaci ruských inženýrů v Paříži, která spojila emigrantské inženýrské organizace. Federace byla součástí Všeslovanského sdružení inženýrů a Kedrov dosáhl toho, že na akcích tohoto sdružení reprezentovali Rusko emigranti, a nikoliv sovětští inženýři.
Až do konce 30. let admirál M.A. Kedrov hrál významnou roli v ruské vojenské emigraci. Byl předsedou Vojenského námořního svazu, který zahrnoval více než třicet oddělení a skupin v různých zemích. V roce 1930 byl jmenován druhým místopředsedou Ruského vševojenského svazu (ROVS) vedeného generálem Jevgenijem Karlovičem Millerem.
22. září 1937 J. K. Millera unesli agenti sovětských tajných služeb. Admirál Kedrov byl jedním ze svědků případu. Přímo se podílel na neúspěšném zadržení generála Skoblina. Podle hlavní verze vyšetřování, bývalý velitel Kornilovského pluku, „průkopník“ Skoblin byl agent NKVD a hlavní organizátor operace.
Právě M. A. Kedrov trval před zvláštní komisí ROVS na omluvě náčelníka generálního štábu generála P. A. Kusonského, který včas neotevřel vzkaz, který mu zanechal Miller. Poznámka obsahovala podezření na Skoblinovu adresu a mohla by pomoci zadržet pachatele ještě díky „horké stopě“.
Po Millerově únosu M.A. Kedrov několik měsíců působil jako předseda ROVS. Poté, z obav, že bude vtažen do her sovětské agentury, ustoupil od politických aktivit. V letech 1938-45 se podílel pouze na práci vzpomínkových a vojensko-historických společností ruské emigrace, byl přesvědčeným „antifašistou“.
V roce 1945 vstoupil admirál Kedrov do delegace ruských emigrantů, kteří navštívili sovětské velvyslanectví a vítali vojenské úspěchy Rudé armády, ale sovětské občanství nepřijali.
Zemřel 29. října 1945 v Paříži, pohřben na hřbitově Saint-Geneviève-de-Bois.
***
Album ruské slávy: admirál Michail Alexandrovič Kedrov
***
Překlad © Václav Hrbek, 2020