Bratři Berensovi – historie jednoho z ruských vnitřních konfliktů

Poznámka překladatele na úvod

Originální název článku zní: Братья Беренсы: из истории русской междоусобицы. Nevymyslel jsem lepší překlad názvu. Mám pocit, že nemáme v češtině jedno slovo „междоусобица“, které by vyjadřovalo právě tento vztah, tak jsem ho opsal. Pro angličtináře, myslím – feud, v němčině – die Fehde.

Poznámky pod čarou jsem zachoval přesně jako v originále, plus jsem přidal odkazy do textu k osobnostem a místům, které obyvatelé ruskojazyčného prostoru, díky své historii, s velkou pravděpodobností, znají…

---

Bratři Berensovi – historie jednoho z ruských vnitřních konfliktů

Listopad 1920 je považován za pomyslné datum konce Občanské války v Rusku. 100. výročí této události připomene odkrytí pomníku Ruskéhо exodu v Sevastopolu. Tehdy na podzim dvacátého roku padla poslední citadela „Bílých“ v evropském Rusku, odpluly lodě Černomořské flotily z Kerče, Jalty a Sevastopolu. Co dnes sdílí společného „rudí“ a „bílí“ vlastenci, kromě vzpomínek na vzájemně prolitou krev?

A lze brát minulost jako historii, nebo spíše Historii jako minulost? Nová studie Ljubov Uljanovové vypráví o osudu dvou bratrů, Jevgenije a Michaila Berensových, důstojníků ruského námořnictva, kteří si v éře ruské revoluce zvolili různé tábory.

Oba měli své chápání vlastenectví, svou představou o dobru země.

Oba jsou hodni úcty a vojenské slávy, i když sporům o tom, kdo z nich udělal v roce 1918 správnou politickou volbu, neučiní pravděpodobně přítrž žádné slavnostní výročí.

Občanská válka, která před sto lety zasáhla Rusko, se často nazývá „bratrovražednou“. Tento název je do značné míry alegorií – jedná se o rodiny a blízké lidi, kteří se ocitli „na opačných stranách barikády“, a jejich konfrontace je popsána v mnoha uměleckých dílech, počínaje „Tichým Donem“ Michaila Šolochova.

Nicméně, občanská válka však byla často „bratrovražednou“ i v pravém slova smyslu.

Příběh o bratrech Jevgenijovi a Michailovi Berensových je, na první pohled, právě z této řady.

Dva bratři – důstojníci Ruského carského námořnictva, kteří vystudovali elitářský Námořní kadetský sbor, bojující v Rusko-japonské a První světové válce, oba úspěšně stoupající po kariérním žebříčku a na okamžik se v roce 1917 nacházející v hodnosti kapitána 1. třídy, to jest na cestě k admirálským hodnostem.

Po Říjnové revoluci roku 1917 téměř současně a okamžitě zaujali opačný postoj. Starší Jevgenij podporoval „Rudé“, stal se za bolševiků nejprve náčelníkem Námořního generálního štábu a poté velitelem námořních sil republiky (tj. fakticky náčelníkem Dělnicko-rolnické rudé flotily (Рабоче-Крестьянского Красного Флота – РККФ)

Mladší Michail nejprve odmítl sloužit bolševikům, poté se vrátil k Nejvyššímu vládci Ruska admirálu Alexandru Kolčakovi na Sibiř.

Po porážce Kolčaka se ocitl na Černomořské flotile generála Pjotra Wrangela, kde se stal jedním z vůdců slavné Wrangelovy evakuace – „ruského exodu“ ze Sevastopolu a Krymu v listopadu 1920.

Historie bratří „došla konce“ v roce 1924 v Bizertě (Tunisko bylo v té době francouzská kolonie), kde kontradmirál Michail Berens již téměř čtyři roky plnil povinnosti velitele Ruské eskadry (jak Wrangel pojmenoval Černomořskou flotilu po její evakuaci z Krymu), a námořní attaché SSSR ve Velké Británii Jevgenij Berens přijel v sestavě Sovětsko-francouzské komise pro inspekci plavidel Ruské eskadry – tyto lodě Francie, po uznání Sovětského svazu v říjnu 1924, zamýšlela předat (to znamená „vrátit“) SSSR.

Osobní setkání bratrů se v roce 1924 neuskutečnilo.

Lodě eskadry zůstaly stát tam, kde stály, a nakonec je Francouzi rozřezali do šrotu. Jevgenij Berens, který zastupoval zájmy Sovětského svazu na konferenci v roce 1927, v době zhoršení vztahů mezi SSSR a Velkou Británií, onemocněl a zemřel o šest měsíců později, v dubnu roku 1928 v Moskvě.

Michail Berens, který sestoupil na břeh poté, co Francouzi rozpustili v říjnu 1924 Ruskou eskadru, se stal civilním zaměstnancem v Tunisku, v roce 1930 odmítl přijmout francouzské občanství, ztratil tím právo pracovat ve státních službách, a vydělával si na živobytí šitím dámských kabelek až do své smrti v roce 1943.

Encyklopedické články o bratrech Berensových[1] vyjmenovávají jejich funkce a tituly, ale nedávají žádnou představu o jejich motivech. Bratři po sobě nezanechali žádné memoáry, i když ty se často píší pro vlastní ospravedlnění, nicméně dávají alespoň představu o vnitřním světě jejich autorů.

Oba bratři jsou i tak zřídka připomínáni ve speciálních pracích, které jsou důstojnictvu věnovány, včetně toho námořního, a též historii carského, sovětského a „bílého“ námořnictva.

Nakonec se ukazuje, že není tak snadné vytvořit si jasnou představu o životopisech obou bratrů, jejich světonázoru, příčinách jejich jednání a osobních vztazích.

Troufám si tvrdit, že jejich rozdělení do dvou táborů bylo spojeno nejen s ideologicko-politickými rozdíly v názorech. Specialista na vojenské námořnictvo první čtvrtiny 20. století, profesor Petrohradské státní univerzity (СПбГУ) Kirill Nazarenko v rozhovoru s autorem těchto řádků mluvil o tom, že úředníci, přešedší k bolševikům, mohli být ve svých názorech naprosto antisovětští (jako Andrej Bělobrov, jehož deník byl nedávno publikován) a s naprosto brilantní vojenskou knížkou.

Částečně byl výběr různých táborů bratry spojen s jejich různými kariérami.

Mladší Michail byl „služebním“ důstojníkem, lodním velitelem, a starší Jevgenij – důstojníkem generálního štábu a vojenský námořní agent, tj. něco mezi rozvědčíkem a diplomatem.

Ukazuje se, že bratři patřili do různých prostředí, v nichž bylo rozdílné chápání důstojnické cti. V tradiční důstojnické subkultuře, kterou, s největší pravděpodobností, sdílel Michail jako běžný armádní důstojník, byly „dvojí hry“, získávání špiónů a podobné věci, které tvoří jádro rozvědné činnosti, oceňovány jako nedůstojné a opovržlivě se nazývaly „práskačství[2]“. O to více se mohl zdát nedůstojným takový výběr v podmínkách Občanské války, pokud jde o bolševiky, a, soudě podle všeho, jak bude uvedeno níže, Jevgenij u nich v roce 1918 hrál nějakou důležitou agenturní roli a vůbec, pravděpodobně, byl jedním z prvních špičkových sovětských zpravodajských důstojníků.

Svou roli určitě sehrál i nějaký hluboký vnitřní osobnostní konflikt mezi bratry.

Počátky tohoto konfliktu leží asi ještě v mládí, a možná i v dětství – Jevgenij uměl několik jazyků, skvěle mluvil, což určitě přispělo k jeho kariérnímu postupu, každopádně se klidně pohyboval v předvečer První světové války po Evropě ve vysokých společenských kruzích a znal se i s císařem Vilémem II.[3]. Ale Michail měl vadu řeči, nerad vystupoval i na uzavřených setkáních[4] a, s největší pravděpodobností, byl obecně introvertním člověkem.

Výsledkem kombinace všech těchto faktorů se při výběru bratří náhodně objevily dvě logiky – logika absolutní příslušnosti k vládě, beroucí v úvahu smysl historie v pohybu vpřed, bez ohledu na jakékoliv oběti, a logika spásy a záchrany lidí, včetně rozporu s vládní potřebami a jim navzdory.

K této tezi se vrátím v závěru. Zatím je důležité poznamenat, že v extrémně konfliktní situaci Občanské války zaujali oba bratři na tomto konfliktním poli nejméně agresivní pozici. Jevgenij, i přes své vysoké posty v táboře „Rudých“, paradoxně není přímo zapojen do občanské války a Michail se v obou „bílých“ vládách (u Kolčaka a Wrangela) ve skutečnosti zabýval spásou lidí a lodí v těch situacích, kdy porážka již byla zřejmá.

Symbolické je i to, že Jevgenij, soudě podle všeho, jdoucí životem jako leader, věřící své vlastní pravdě (jako pravdě a spravedlnosti absolutní logiky člověka jeho pracovního postavení), se snažil před Michailem ospravedlnit za svoji volbu, jako by to bylo před vlastním svědomím, ale nesetkal se s pochopením. Jinak je těžké vysvětlit, proč si, například, v letech 1918–1919 Jevgenij Berens k sobě „upíchl“ v jedné z komisí Námořního generálního štábu zjevně probílé důstojníky, kterým chyběly prostředky k obživě, z nejbližšího okolí svého bratra, ale sám Michail se v této komisi neobjevil, a vůbec není známo, čím se zabýval více než rok, když seděl v Petrohradě bez práce.

Lze jen sotva vysvětlit intelektuální nebo zpravodajskými cíli i skutečnost, že Jevgenij Berens zaslal v roce 1921 do Bizerty, na Ruskou eskadru, které velel Michail, prosbu, aby poslali tam vydávané „Námořní sborníky“ výměnou za sovětský časopis „Rudá flotila[5]“. Podle všeho se starší bratr znovu snažil najít kontakt s mladším.

Ale zdá se, že Jevgenij i tak nezíská od svého bratra něco na způsob „odpuštění hříchů“.

Jistě ne náhodou odjel v roce 1924 Michail Berens z Bizerty v Tunisku na tu dobu, co tam byl jeho bratr, který prováděl inspekci lodí Ruské eskadry v sestavě Sovětsko-francouzské komise.

Velmi zajímavě popsala pozici Michaila Berense ve svých pamětech Anastasia Širinskaja-Manstein, dcera jednoho z důstojníků Ruské eskadry, která spolu s rodinou jako osmiletá opustila Sevastopol v průběhu Wrangelovy evakuace a, stejně jako Michail Berens, také ona neobdržela žádné občanství, zůstávajíc „poddanou Ruského impéria“ (Anastasia Alexandrovna získala na konci devadesátých let cestovní pas Ruské Federace):

„Michael Andrejevič opustil město Tunis, což bylo základním vyjádřeníм zdvořilosti vůči francouzským úřadům, které si toto setkání nepřály. Pokud jde o další možné důvody, nikdo je nehledal! Oba byli muži cti. Oba se rozhodli sloužit Vlasti různými způsoby. Revoluce je zastihla na různých postech a jejich vnímání toho, co se stalo, nemohlo být stejné. Námořní atašé od roku 1910 při velvyslanectví Ruska v Německu, Holandsku a Itálii, Jevgenij Andrejevič, mohl upřímně uvěřit ve vytvořenou Prozatímní vládu a tím, že byl idealista, dokonce i ve „světlou budoucnost“ Ruska.“

Michail Andrejevič nikdy neopustil aktivní službu u námořnictva. V roce 1917 velel „Petropavlovsku“ — nejnovější obrněné lodi na Baltském moři — a od prvních dnů revoluce se stal svědkem hrozivých událostí, jejichž zjevným cílem bylo napadení toho, co je pro něj představovaly Rusko, a především jeho námořnictvo. Byl zodpovědný za svou loď. Co by řekl Jevgenij Andrejevič, když vyslechl zástupce Rady námořních poslanců, kteří tvrdili, že požadují propuštění jednoho z důstojníků, kterého posádka nechce vidět na palubě? Pravděpodobně totéž, co odpověděl i jeho bratr: „Ale já se vás na nic neptám, a pak, to se vás to netýká[6].“

Takže i v roce 1924 se mladší bratr vyhýbal možným kontaktům se starším.

Vládní logika se dožadovala návratu lodí, se kterými Bílí odpluli z Krymu. A za to Jevgenij Berens aktivně bojoval v období let 1924–1925 jak se sovětským velením, tak s evropskou diplomacií. Ale jeho „svědomí“ – jeho mladší bratr – jako kdyby mu však odpustky k těmto činům nedalo.

Samozřejmě, s jistotou však nelze říci, co si myslel starší bratr, nicméně v původním „deníku“ o pobytu v Bizertě, který si Jevgenij Berens vedl místo zprávy pro svého přímého nadřízeného – velitele Námořních sil SSSR Vjačeslava Ivanoviče Zofa – on, mimo jiné, se zjevnou lítostí napsal o plánované, ale neuskutečněné cestě do Tuniska (kde byl v té době Michail). Cesta byla zakázána francouzskou stranou, která na oplátku laskavě nabídla, že je možné využít automobil na cestu do jiných míst. Jevgenije Berense to nezaujalo[7].

Všechno jsou to jen domněnky, tlustá vrstvy archivních materiálů stále čekají na svého objevitele, a dokonce i odborníci na námořní tematiku zaváhali s odpovědí, kolik mohou přibližně obsahovat informací o bratřích Berensových archivy sovětské nomenklatury (РГАСПИ), bílých emigrantských sbírek (ГАРФ, archivy ve Francii), archiv FSB, a dokonce i relativně dobře prozkoumaný Ruský státní archiv vojenského námořnictva.

Rozkol ruského důstojnictva

Globální změna politické reality, která nakonec vyústila v občanskou válku, začala v únoru 1917, kdy se zřekl car Mikuláš II. trůnu a moc přešla k prozatímní vládě. Nicméně v tuto chvíli nebylo od důstojnictva očekáváno jakéhokoliv politického sebeurčení – jak konstatuje Kirill Nazarenko, „přísaha Prozatímní vládě byl tak automaticky přenesena, jako vždy přísahali novému imperátorovi, a jak by přísahali pomyslnému Mikulášovi III.; před důstojnictvem vůbec nestála otázka výběru – přísahat věrnost, nebo nikoliv Prozatímní vládě“.

Svého druhu zajímavé se jeví ospravedlnění jednoho z kádrových námořních důstojníků Haralda Grafa v emigrantských memoárech, který byl, mimochodem, podřízeným Michaila Berense na torpédoborci „Novik“ v letech První světové války: „Převážná část důstojnictva uznala převrat a Prozatímní vládu jen proto, že považovala jí přijatou moc zákonným způsobem a neznalo zákulisní stranu. Důstojníkům se zdálo, že se panovník dobrovolně zřekl trůnu a dobrovolně předal moc. Vědouce o tom, že moc byla uchvácen násilně Prozatímní vládou, většina z nich by nadále stála pevně za monarchou[8].“

Nicméně, Denis Kozlov, vedoucí vědecký pracovník, šéf Centra vojenské historie Ruska Institutu ruské historie RAN, specialista na historii flotily z počátku 20. století, poznamenává:

„Myslím, že postoj většiny důstojníků flotily, včetně Michaila Berense, byl k Únoru a Prozatímní vládě ne-li schvalující, pak rezervovaně snesitelný. Hrabě v této souvislosti vypadal jako naprosto ortodoxní monarchista (a zčásti germanofil).“

Paradoxním způsobem, z formálního hlediska, Říjnová revoluce roku 1917 také nepotřebovala od důstojnictva ospravedlnění.

Nemuseli přísahat lidem, kteří uchvátili moc, válka pokračovala, jak byli důstojníci mobilizováni, nacházeli se v aktivní armádě, a pro to, aby se dostali ze „služby“ v době války, bylo zapotřebí rozkazu o demobilizaci. A bolševici takový rozkaz vydali. Nicméně nestalo se tak hned, ale na konci ledna 1918 – 28. ledna se objevil rozkaz o demobilizaci, rozpouštějící carskou armádu a námořnictvo a přikazující na dobrovolném základě vznik Rudé armády a Rudého loďstva.

Slovy Kirilla Nazarenka, v tuto chvíli se důstojnictvo začalo masově vymezovat. Důstojníci, kteří nechtěli sloužit bolševikům, psali žádosti o propuštění. Takových, podle jeho hrubých odhadů, kádrových námořních důstojníků Baltského námořnictva bylo asi 10 % (cca 400 lidí).

Podle výpočtů K. Nazarenka, kádrové námořní předrevoluční důstojnictvo masově přecházelo do služby k bolševikům – k roku 1921 bylo zaznamenáno více než šest tisíc „rudých“ důstojníků, a to je 82 % z jejich počtu k roku 1917. Tyto údaje se liší od odhadů odborníka na historii důstojnictva a občanské války, vedoucího vědeckého pracovníka Ústavu slavistiky RAN Andreje Ganina — k „bílým“ přešlo sloužit asi 2000–2500 námořních důstojníků, což představuje zhruba 30 % z celkového počtu, přitom celkové „štěpení“ důstojnického sboru na „rudé“ a „bílé“ (včetně armády) bylo 38, resp. 42 %[9], přičemž velká část důstojníků se ocitla v Rudé armádě poté, co bolševici přistoupili k nuceným mobilizacím, od konce roku 1918[10].

Zároveň jsou oba badatelé solidární v tom, že bolševický příchod k moci důstojnictvo povětšinou přijalo „docela pasivně“, tak, Ganin píše:

„V zemských centrech, a také v centrech vojenských okruhů se v tomto období koncentrovaly desítky tisíc důstojníků…, ale oni nepodpořili ani novou vládu, ani její nepřátele… Jelikož bolševici si vzali pod kontrolu centrum země, kde sídlí všechny orgány ústřední vojenské správy, ale také přifrontový pás několika front a Stavku, značná část důstojnictva by takto, jako by s lhostejností, přešla z institucí staré armády do stejných, ale viditelně změněných orgánů nové, Rudé armády. Například většina zaměstnanců Stavky zůstala po změně moci na svých místech[11]“.

A. Ganin popisuje osud generálmajora Alexandra Baltijského jako typický příklad kariérní volby důstojníků té doby:

„Jak já, tak mnoho důstojníků, kteří šli stejnou cestou, jsme sloužili carovi, protože jsme věřili, že je první ze služebníků vlasti, ale on nezvládl vyřešit úkoly stojící před Ruskem a vzdal se. Objevila se skupina osob, vzežší ze Státní dumy, která se ujala úkolu pokračovat ve vedení Ruska. No tak! Šli jsme s nimi, pomáhali jim, jak jen to šlo a nepracovali jsme pro ně, ale pro dobro Vlasti. Ale ani oni úkol také nezvládli, přivedli Rusko do stavu totální zkázy a byli odvrženi. Na jejich místo se postavili bolševici. Přijali jsme je jako vládu naší Vlasti, a tak jsme se jim dle našich sil snažili pomoci v jejich práci. Do politiky jsme se v té době nepletli a jednali na základě nástupnictví moci.[12]“

Takže, události konce října 1917 nepřivedly kádrový důstojnický sbor k rychlému sebeurčení, které začalo v drtivé většině od února 1918.

Oba bratři Berensové se však rozhodli pro svou volbu dříve, což znamená, že patřili k té menšině důstojníků, která se lišila od celkové inertní masy.

Slova Jevgenije Berense z 15. listopadu 1917 na zasedání Námořního generálního štábu (МГШ), na kterém jeho nadřízený hrabě Kapnist a několik dalších úředníků odmítlo podporovat bolševiky, jsou citována ve všech encyklopedických článcích o něm. Jevgenij, v té době vedoucí zahraničního oddělení Námořního generálního štábu, řekl:

„Musíme myslet na Rusko a pracovat, pánové, pracovat.“

Poté ho schůze zvolila novým náčelníkem Námořního generálního štábu. Nicméně, Kirill Nazarenko říká, že Kapnist nepožádal o propuštění, ale byl propuštěn „za sabotáž“:

„Bolševici nebyli dnešní, otevřenou sabotáž vyřešili dost rychle, a Kapnistu vyhodili za pár týdnů“.

V souvislosti s tím nebyl Berens na schůzi zvolen, nýbrž jmenován novou vládou[13].

Dle názoru Kirilla Nazarenka, takový Jevgenijův „kompromisní“ postoj může být vysvětlen očekávaným svoláním Ustavujícího shromáždění v blízké budoucnosti, které měla „postavit vše na své místo“.

Nicméně u staršího Berensova bratra k žádným změnám po rozpuštění Ustavujícího shromáždění nedošlo, navíc v lednu 1918 si Jevgenij Berens aktivně dopisoval si s vojensko-námořní agenty Námořního generálního štábu v zahraničí, od nichž potřeboval zaslat informace, jelikož „jejich nečinnost dává důvody pro jejich likvidaci[14]“. Z čehož lze usuzovat, pokud se snad jeho pohled na svět změnil, pak jen směrem k pochopení, že skutečnou reálnou mocí jsou zde – bolševici.

Ve stejné době se zdá, že to, jak se bolševici vypořádali s Ustavujícím shromážděním, se stalo mezníkem ve výběru mladšího bratra Berense, Michaila.

Jeho propuštění „bez nároku na výsluhu“, se datuje k 12. lednu 1918, tj. stalo se to týden po likvidaci Ustavujícího shromáždění.

Toho dne byli spolu s Michailem, v této době – náčelníkem štábu minové obrany Baltské flotily, propuštěni Michail Čerkasskij, náčelník štábu velitele flotily Baltského moře a, Michail Bachirev, velitel námořních sil Rižského zálivu, jeden z nejbližších důstojníků mladšího z bratrů Berensových, jako jeho přímý nadřízený jak v letech První světové války, tak v roce 1917.

Za zmínku stojí i poslední „předsovětský“ velitel Baltského námořnictva Alexandr Razvozov, jehož se bolševici snažili propustit již na začátku prosince 1917, ale ve skutečnosti byl v úřadu až do března roku 1918[15], kdy byl odvolán z pozice „za neochotu považovat za pro sebe závazné dekrety Sovětu lidových komisařů a za odmítnutí podřídit se Kolegiu námořního komisariátu“.

Právě tyto čtyři důstojníky – Razvozova, Bachireva, Čerkasského a Michaila Berense povolá, o rok později, v lednu roku 1919, k sobě na službu admirál Kolčak, který se v té době opevnil na Sibiři a byl uznaným Nejvyšší vládcem Ruska spojenci Trojdohody. Pojede jen jeden – Michail Berens.

Později se Michail Bachirev a Alexander Razvozov budou „znovu objevovat“ v souvislosti tu s jedním bratrem Berensem, tu s druhým. Proto je nutné něco říci o jejich historiích z doby Občanské války.

Razvozova bolševici zatknou krátce po konečném propuštění z flotily v dubnu 1918, pak jej propustí, v září roku 1919 bude znovu zatčen na základě obvinění ze spojení s „bílým“ generálem Nikolajem Judeničem a zemře ve vězení v červnu 1920.

Bachirev, propuštěný, jak již bylo řečeno, 12. ledna 1918, bude zatčen v srpnu téhož roku, v březnu 1919 opět propuštěn, v listopadu znovu zatčen na základě obvinění ze spojení s týmž Judeničem a zastřelen v lednu 1920.

Je důležité si uvědomit, že Razvozov, Bachirev, Čerkasskij a Michail Berens byly „bojovými“ důstojníky, sloužili na Baltské flotile, zatímco Jevgenij Berens patřil k armádní důstojníkům z generálního štábu, sloužícím Námořnímu generálnímu štábu.

Spolu se starším z bratrů Berensových bude níže často zmiňován Vasilij Altvater – první velitel Námořních sil republiky, takže stojí, zato zmínit se i oněm. Stejně jako Jevgenij, sloužil Altvater v Námořním generálním štábu ještě před První světovou válkou, pak byl šéf Vojenské námořní správy štábu 6. armády, šéf Vojenské námořní správy u vrchního velitele armád Severní fronty a vlajkovým kapitánem Námořního štábu vrchního velitele.

Na začátku roku 1918 ho Jevgenij Berens vezme k sobě do Námořního generálního štábu.

V březnu 1918 se Altvater při podpisu Brestlitevského míru seznámí se Lvem Trockým, který se tehdy stal lidovým komisařem pro vojenské a námořní záležitosti. Přemístí se za Trockým z Petrohradu do Moskvy a tam v dubnu 1918 začne velet Rudé flotile. Právě jeho funkci převezme Jevgenij Berens o rok později, v dubnu 1919, kdy Altvater náhle zemřel na infarkt.

Takto tedy nebyly dvě různé volby dvou bratrů jejich individuálními kroky, ale zcela odpovídaly těm prostředím, v nichž se nacházeli.

A tato prostředí reagovala, v první řadě, na různý postoj bolševiků k nim.

Námořní generální štáb, v němž se „usídlil“ Jevgenij Berens, byl jako operativně-strategický řídící orgán poměrně samostatnější než kádrové důstojnictvo Baltské flotily, do něhož patřil jeho mladší bratr.

Bolševici neměli v úmyslu uvolnit řídící struktury Ministerstva námořnictva, navíc se snažili do něj přilákat „staré odborníky[16]“, nicméně k velitelství Baltského námořnictva měli jiný postoj.

Slovy Kirilla Nazarenka, „Štáb Baltského námořnictva se snažil bolševiky sabotovat, což vedlo k tomu, že na začátku prosince byl jednoduše zrušen a celé řízení vzal do svých rukou Centrobalt (Centrální výbor Baltské flotily)“.

Centrobalt se objevil na Baltském flotile již na jaře 1917, na konci dubna, z iniciativy bolševiků, kteří v něm okamžitě získali převažující vliv. A důstojnictvo Baltské flotily je poprvé konfrontováno s jednotlivými bolševiky v průběhu masových vražd lodních důstojníků již v únoru 1917 (během Únorové revoluce bylo námořníky zabito, podle různých odhadů, asi 100 důstojníků – a to je prakticky tolik, kolik padlo kádrových námořních důstojníků za období od začátku První světové války[17]).

Nyní byl Centrobalt hlavním orgánem, kterému se musel podřídit štáb námořnictva a velitelé lodí.

Paradox byl v tom, že všichni nesouhlasící s takovou podřízeností nemohli v podmínkách vojenského prostředí odejít do výslužby sami. Proto ti, které bolševici přece jen propustili během prvních třech měsíců své moci, před vyhláškou o demobilizaci, a k této skupině patřil i Michail Berens, to znamenalo, jak říká Nazarenko, že oni jsou „ve špatných vztazích se sovětskou moci, protože drtivá většina důstojníků na Baltu klidně seděla do dekretu o demobilizaci. Propuštění s formulací „bez nároku na důchod“ znamenalo, že samotné propuštění bolševiky bylo považováno za trest, represi“. Je třeba si uvědomit, že tato skupina námořních důstojníků – propuštěných před demobilizací – nebyla početná.

Celkem podle hrubých odhadů K. Nazarenka, bylo takových asi 30 (po demobilizaci bylo propuštěno přibližně 400 důstojníků). Obecně platí, podle Nazarenka, že se bolševikům podařilo „ovládnout struktury flotily, podřídit je jejich Centrobaltu, a první lidový komisař pro námořní záležitosti Pavel Dybenko se ukázal být mnohem důležitější figurou, než se zdálo.

Prohlásil, že ti důstojníci, kteří nechtějí plnit své důstojnické povinnosti, budou posláni jako námořníci do kotelny. A všichni tomu uvěřili – a začali plnit své povinnosti.“

Rozhořčení mezi důstojníky bylo velké[18], nicméně další rozhovory, které probíhaly celý prosinec 1917[19], v této záležitosti, dále nepokračovaly.

A v tomto smyslu ti, kteří byli jako byl Michail Berens propuštěni v lednu 1918, šli jednoznačně proti dominujícímu „konformistickému“ proudu i uvnitř kádrového „bojového“ námořního důstojnictva.

To, že bratři Berensovi v období listopadu a prosince 1917 udělali různé volby, pro ně asi nebylo překvapením, protože už více než 10 let kráčeli různými kariérními cestami.

Ve víře a pravdě

Po Rusko-japonské války, jíž se aktivně účastnili oba bratři, Michail pokračoval sloužit na lodích, postupně dosahoval velitelských výšin nejprve na torpédoborcích, a ke konce roku 1916 se stal velitelem bitevní lodě, zatímco Jevgenij se ocitl na Námořním generálním štábu.

Jak říká Denis Kozlov:

„Jevgenij začal po japonské válce patřit mezi takzvané mladoturky – skupinu relativně mladých důstojníků, kteří generovali nápady a projekty na znovuzrození flotily, mnozí z nich v roce 1906 vstoupili do první sestavy Námořního generálního štábu“.

Taktéž Jevgenij Berens učil v Nikolajevské akademii Generálního štábu, podílel se na sestavování „Vojenské encyklopedie[20]“, a v roce 1910 vycestoval do zahraničí jako vojenský námořní agent, což byla pozice založená v roce 1856 a spojená do určité míry s rozvědkou.

Do roku 1914 byl starší Berens v Německu a Holandsku, kde – podle instrukce vojenským námořním agentům z roku 1908 [21]– měl sbírat informace o ozbrojených námořních silách a prostředcích cizích států a od roku 1911 i informace o „celkové politické situaci a o silách a prostředcích zahraničních států k válce[22]“.

Jinými slovy, Jevgenij Berens v letech 1910–1914 vyzvídal tajné informace o hlavním nepříteli Ruského impéria v nadcházející válce.

Pro získání další hodnosti mu byla zapotřebí zkušenost s velením lodi[23], a v roce 1914 se dostal na povel křižník „Admirál Něvelskij“, který stavěli v Německu na základě ruské objednávky, ale již od roku 1915 je opět vojenským námořním agentem, tentokrát v Itálii.

Krátce po Únorové revoluci se Jevgenij vrátil do Ruska jako vedoucí jednoho z hlavních oddělení Námořního generálního štábu – zahraničního oddělení, pod které spadali všichni vojenští námořní agenti v zahraničí[24].

Pokud jde o Michaila, jak říká Denis Kozlov, „Michail vystoupal do významných (i když ne výjimečných, jako například admirálové Alexander Kolčak nebo Michail Kedrov) výšin. Tomu značně přispěla jeho aureola hrdiny (bez ironie) obrany Rižského zálivu v srpnu 1915, když se, vele na „Noviku“, aktivně podílel na vítězném boji mezi ruskými a německými minonoskami, za což obdržel nejvyšší bojové ocenění – řád Sv. Jiří 4. stupně. Bitva u Michajlovského majáku 4. (17.) srpna 1915 je příkladem nejen hrdinství (převaha sil byla na naší straně, nepřítel byl vysílen noční potyčkami s hlídkovými torpédoborci), jako gramotných a rozhodných kroků, vedoucích ke skutečnému (a dostatečně efektivnímu) úspěchu, jakých u nás během První světové války v Baltském moři nebylo, skutečně, mnoho. Jeho následující loď – bitevní loď – to bylo velmi důležité (právě dreadnought, které byly na Baltu jen čtyři). To byl zpravidla odrazový můstek k admirálskému postu[25]“.

Kirill Nazarenko také poznamenává, že bratři byli na cestě k admirálským hodnostem: „Oba Berensové mohli klidně být na konci roku 1910 admirály.“

Evidentně nebylo celkově chování Jevgenije Berense v listopadu 1917 v rozporu s jeho předchozí kariérní strategií – postupu vzhůru uvnitř Námořního generálního štábu.

Předchozí kariérní strategii i čin mladšího z bratrů, který, jsa velitelem jedné ze čtyř bitevních lodí Baltské flotily, byl v únoru 1917 schopen udržet pořádek na své lodi. Na jeho „Petropavlovsku“ nebyly vraždy důstojnického sboru[26] a zřejmě ne náhodou není jeho loď uváděna dokonce ani v sovětských knihách o „revoluční“ Baltském flotile v únoru 1917[27].

Lze předpokládat, že tato skupina důstojníků, která pevně stála za zachováním pořádku a hierarchie na lodích, nehodlala podřídit svou činnost revolučním „námořnickým“ strukturám, a podstata zde byla spíše v institucionálním konfliktu, než jen v ideologickém nepřijetí bolševiků, navíc v podmínkách pokračující války.

Kirill Nazarenko předpokládá, že výběr Jevgenije byl provizorní, měl situační charakter. Mnozí důstojníci čekali na pád bolševiků v průběhu roku 1918 (o podobných očekáváních důstojnictva píše i A. Ganin[28]), dále pak na službu staršího bratra Berense  bolševikům „vírou a pravdou“ mohl mít vliv elementární strach: „Očividně se důležitým mezníkem  stává poprava zastřelením Alexeje Ščastného (červen 1918), který zachránil před Němci Baltskou flotilu, když vyvedl lodě z Helsinek, a po měsíci a půl byl zastřelen na základě rozsudku sovětského soudu. Je pravda, že podle mého názoru, a brzy mi vyjde kniha – politická biografie Ščastného, on byl skutečný spiklenec. Ale pro Berense mohlo být toto poučením – bolševici mohou nejen vyhnat a propustit, ale také zastřelit.“

Vystrašit Jevgenije Berense, stejně jako mnoho dalších námořních důstojníků, mohla nejen historie se Ščastným, ale i s dalšími předrevolučními veliteli Baltské flotily, s Razvozovem a Bachirevem, o nichž byla výše řeč.

Nicméně činnost Jevgenije Berense v letech občanské války naráží spíše na závěr o jeho paradoxní nezranitelnosti a velké svobodě v jednání, než na myšlenku o jeho „strachu“.

Velitel Rudého námořnictva

V letech občanské války pracoval Jevgenij Berens na třech místech, dvě z nich za sebou: od listopadu 1917 do dubna 1919 byl náčelník Námořního generálního štábu, od dubna 1919 do února 1920 – vedoucí Námořních sil republiky (tj. Dělnicko-rolnického rudého námořnictva). Jmenování do druhé funkce bylo spojeno s náhlou smrtí prvního šéfa Dělnicko-rolnického rudého námořnictva – také předrevolučního kádrového důstojníka, kontradmirála Vasilije Altvatera. Proč byl Berens odvolán z funkce vedoucího РККФ v únoru 1920 – není známo, od tohoto okamžiku je jeho funkce v podstatě reprezentační (účast na mezinárodních konferencích, od roku 1924 – vojenský námořní attaché). Souběžně se svým postem náčelníka Námořního generálního štábu byl Jevgenij Berens od května do září 1918[29] členem Nejvyšší vojenské rady republiky. Samotná Rada vznikla v březnu 1918, tj. Berens do ní nedostal od samého počátku (na rozdíl od Altvatera). Po reformě Nejvyšší vojenské rady na Revoluční vojenskou radu republiky v září 1918 se Berens ocitl mimo nový kolegiální orgán (na rozdíl od zmíněného Altvatera).

Sovětská literatura zdůrazňovala velkou roli Jevgenije Berense ve vojenských úspěších bolševiků v letech občanské války. Mezi nimi, v první řadě, záchranu Baltské flotily před ovládnutím Němci v březnu 1918 (Ledový pochod), potopení Černomořské flotily na Leninův pokyn také před Němci v červnu 1918 (potopení se povedlo jen částečně, protože část lodí odplula z Novorossijska do Sevastopolu), a také vznik jezerní a říční flotily v létě roku 1919[30]. Z publikace sovětského období o Berensovi se vytváří dojem jako o člověku, který – jak pak se říká v nekrolozích – „byl jedním z těch poctivých válečných nestranických odborníků, kteří se od prvních dnů Sovětské moci připojili k revoluci a věnovali své bohaté znalosti a zkušenosti službě pracujícím“.

Starší z bratrů Berensových však zjevně nebyl tak jednoduchý.

A nejde jen o to, že, jak je zřejmé z novější literatury, byla záchrana Baltského loďstva provedena Alexejem Ščastným, a Berens se na ní podílel spíše jako strategický vedoucí, vzdálený od konkrétních kroků[31]. A také nejde o to, že rozhodnutí o potopení Černomořské flotily, podle slov Kirilla Nazarenka, bylo politické, a tudíž o něm rozhodl osobně Vladimir Lenin. A dokonce ani v tom, že se za Berense Námořní generální štáb, v podstatě, separoval od občanské války a byl zabraný do tak divných „věcí“, jako je dodržování správnosti kancelářské agendy, snižování stavů a likvidace bojových útvarů, „statistické práce v oblasti účetnictví výrobních sil země“, rozpracování legislativy na organizaci služby v námořnictvu a seznamů kompletace plavidel, převod flotily do mírového stavu atd[32].

Podstata je v divné nezranitelnosti Jevgenije Berense, což se v nejvyšší míře projevilo na podzim roku 1918, když se ho, podle všeho, nijak nedotklo bolševiky odhalené tzv. „spiknutí velvyslanců[33]“, přitom, když z účasti na něm byli obviňování nejen úředníci Námořního generálního štábu[34], ale i nejbližší Berensův zástupce – Michail Dunin-Barkovskij, bývalý šéf Zpravodajského oddělení výše uvedeného Námořního generálního štábu, „přibraný“ Berensem v únoru 1918 na post vedoucího zahraničního oddělení Námořního generálního štábu[35].

Zdálo by se, že na Jevgenije Berense by muselo podezření padnout v první řadě. Vždyť právě on se zabýval likvidací předrevoluční zahraniční agentury Námořního genštábu počátkem roku 1918, přičemž původně bránil její likvidaci bolševiky[36], kteří od jara 1918 začali vytvářet svou agenturu při čistě sovětských orgánech[37]. Po zrušení výzvědné služby Námořního generálního štábu předal Berens celou agenturu Anglii[38] a právě britští zpravodajci stáli v centru „spiknutí velvyslanců“. Likvidace štábních dokumentů, co se týká agentury, prováděl v březnu 1918 tentýž Dunin-Barkovskij, kterého v létě roku 1918 přitáhl Jevgenij Berens k činnosti komise pro vymezení činnosti orgánů rozvědky a kontrarozvědky, vytvořené na popud Lva Trockého[39].

Po odhalení „spiknutí velvyslanců“ na konci srpna a během prvních dnů září 1918, byla bezprostřední reakcí bolševiků první hromadná poprava předrevoluční byrokracie zastřelením 5. září, byli zatčeni podřízené Dunina-Barkovského, a poté – i on sám. Z knihy Kirilla Nazarenka je zřejmé, že Dunin-Barkovskij byl ve vazbě asi rok a půl[40]. V knize Denisa Kozlova se objevuje následující informace: „Případ Námořního generálního štábu“ byl veden odděleně, bylo ustanoveno osobní spojení pracovníků Námořního generálního štábu s jedním z organizátorů spiknutí, britským zpravodajce F. Cromiem, a v závěrečné zprávě se ve Všeruském ústředním výkonném výboru  ústředního výkonného výboru ohledně Námořního generálního štábu oznamovalo: „Registrační úřad v kombinaci s Námořní kontrolou Námořního generálního štábu je finálním oddělením Anglického námořního genštábu[41]“. Jen za první podzimní měsíc roku 1918 bylo v námořním generálním štábu „zlikvidováno šestnáct“ Anglo-americko-francouzských špionů“[42].

Dojem z tohoto případu byl v důstojnickém prostředí tak velký, že, jak Denis Kozlov předpokládá, především na jeho pozadí se u velitele Dělnicko-rolnického rudého námořnictva, nejbližšího zástupce Trockého pro námořní záležitosti, již zmiňovaného bývalého kontradmirála V. Altvatera rozvinulo nervové onemocnění, které vedlo k jeho smrti v dubnu 1919.

Výzkumný pracovník sovětské rozvědky a kontrarozvědky, který pracoval v uzavřených archivech, A. A. Zdanovič, označoval proanglickou orientaci ruské námořní rozvědky na počátku roku 1918[43]. Pokud ano, o to více měl být starší z bratrů Berensových podezřelý – jelikož spiknutí pocházelo z kruhů britské rozvědky.

„Spiknutí velvyslanců“ však podivným způsobem prochází mimo Jevgenije Berense. Navíc v této době, v září 1918, začíná v Námořním genštábu „naléhavé“ fungovat „Vojensko-námořní historická komise pro zpracování historie války na moři v letech 1914–1918[44]“ — samozřejmě, není to nejnezbytnější instituce v podmínkách občanské války. Ale překvapuje spíše složení komise, v níž se ocitnou poslední „carský“ ministr námořnictva Ivan Grigorovič; velitel jednoho z oddělení štábu Baltské flotily Ivan Rengarten, propuštěný bolševiky z námořnictva v dubnu 1918; již zmíněný A. Razvozov, propuštěný nedávno z vězení, a M. Bachirev (Bachirev se v době vzniku komise nachází ve vězení)[45]. A na konci roku 1918 probíhá důležité Berensovo aparátnické „vítězství“, o němž „mladoturci“ Námořního genštábu a, očividně, i sám Jevgenij, snili již v roce 1908, – ruší se Hlavní správa personálních záležitostí námořnictva, ГУЛИСО, následnice předrevolučního Hlavního námořního štábu, základního aparátového konkurenta Námořního genštábu na Ministerstvu námořnictva v Moskvě[46].

Na jednom z „vojenských“ fór je citována německá studie z roku 1966 a tento citát je třeba samozřejmě ověřit, což není možné u uzavřených knihoven. A přesto: „Osmnáctého července 1918 německý vojenský attaché v Moskvě major Schubert, podávaje hlášení do Berlína o záměru Trockého v případě hrozby obsazení Petrohradu Němci vyhodit do povětří lodě Baltské flotily, informoval o svém setkání s Berensem na toto téma. Výše zmíněný, podle majorova vyjádření, držící se svého monarchistického přesvědčení, vyjádřil připravenost k předání flotily Německu, pokud ono v budoucnu garantuje návrat lodí monarchistické vládě Ruska. Němci navrhli jejich stažení do Revelu, protože pro ně bylo hlavním cílem i do budoucna vyloučit možnost jakéhokoli zapojení ruského námořnictva do probíhající války[47]“.

Pokud Jevgenij Berens opravdu v létě roku 1918 byl v kontaktu s Němci jako „ideový monarchista“, který je připraven řešit s nimi otázku Ruského námořnictva a o společném boji proti bolševikům, pak s největší pravděpodobností byla tato Berensova činnost iniciována bolševiky za zpravodajskými cíli, což vysvětluje i jeho následnou nezranitelnost, co se týká podezření z účasti na „spiknutí velvyslanců“ a jeho velkou vnitřní svobodu ve velení Námořní generálního štábu.

Nicméně, byl to nějaký odpustek od bolševického vedení? Zdá se, že sotva. Vždyť ani ke svému přímému nadřízenému Trockému (lidovému komisaři pro vojenské a námořní záležitosti od února 1918) neměl „přímý přístup“. Jak je zřejmé z knihy K. Nazarenka, aby provedl nezbytnou politiku (zachovat námořní správu odděleně od pozemní, zachovat podřízenost námořního letectva Námořnímu štábu atd.[48]), využil V. Altvatera[49], i když některé otázky, jako v případě vytvoření rozvědky „mladé Rudé flotily“ v létě roku 1918 – Trockij, Altvater a Berens původně diskutovali spolu[50].

Počátkem roku 1919 přešly všechny rozvědky pod kontrolu Čeky. V souladu s tímto převodem, v Námořním generálním štábu okamžitě začali rozpracovávat nový projekt založeni zpravodajské agentury při NGŠ (МГШ). Není známo, do čeho by se tato činnost rozvinula, kdyby Jevgenij Berens nebyl v dubnu 1919 v souvislosti s Altvaterovou smrtí urychleně jmenován do funkce velitele námořních sil republiky.

Jeho funkcionál na tomto postu se viditelně změnil – a i když Jevgenij Berens byl stále daleko od přímého velení bojovým akcím, začal cestovat na frontu, zejména na inspekcí říční a jezerní flotily, vytvořených z lodě Baltské flotily – jediné, která byla pod velením bolševiků během Občanské války. Námořní důstojník Vladimir Belli, v budoucnu sovětský vojenský rozvědčík, kterého získal v roce 1919 Berens do Námořního generálního štábu, takto vzpomíná na své cesty s ním po flotilách: „Na podzim roku 1919 jsem doprovázet velitele Námořních sil republiky na jeho inspekční cestě na Volze. Jevgenij Andrejevič se podrobně seznámil s prací vojenského přístavu v Nižním Novgorodu, se stavem a činností Volžské vojenské flotily, přístavu v Saratově[51]“.

V létě 1919 se Jevgenij Berens zúčastnil pádu Caricynu, který „Rudí“ nedokázali ubránit před náporem Pjotra Wrangela. Flotilami v bojích za Carycin velel Fjodor Raskolnikov, jehož Berens znal od listopadu 1917 – byl to jeho první „sovětský“ velitel, komisař Námořního generálního štábu. Známá spisovatelka a revolucionářka Larissa Reissner, v ten okamžik Raskolnikovova žena a současně komisařka flotil na Námořním generálního štábu, tak pateticky popisovala velitele Dělnicko-rolnické rudé flotily:

„Viděli se s Berensem… On přijel na frontu, roztomilý a chytrý jako vždy, dotčený neuctivostí revoluce, s nimiž se potýká jako starý a věrný šlechtic s hroznými rozmary mladého krále. Jeho evropská mysl našla nezvratnou logiku v bouři, a, přesvědčený jí téměř proti vůli, dobrovolně udělal všechny závěry z obrovské barbarské pravdy, ozařující všechny křivolaké galerie, reprezentační sály, zahrady a kaple jeho polodvořanské, polofilozofické duše. A přestože nad Berensovou hlavou vesele pukaly a hroutily se staleté pilíře a erby jeho rodu, a pod nohama se mu třásla leštěná podlaha Admirality, – jeho světlá hlava racionalisty triumfovala a nedovolila mu zmlknout nebo se znetvořit, ač srdce křičelo a prosilo o slitování. Nakonec k jeho zdevastovanému domu přišla nová moc, donutila se nechat přijmout a požadovala přísahu věrnosti. On ji přijal rozrušený, se vší zdvořilosti dvorní etikety 18. století, stárnoucího šlechtice a voltéřana, silně zestárlého, unaveného životem, a na sklonku dní ještě jednou poraženého vášní: poslední, nejněžnější láskou k životu, mládí a umění, k drsnému a překrásnému andělovi, potřísněnému krví a slzami celého národa, a přicházejícímu, nakonec, soudit svět. Revoluce přiměla Berense – teoretika a sybarita, vyhrnout si krajkové manžety a vlastníma rukama vykopat hrob své mrtvé minulosti a své poražené třídě. Berens vyzbrojuje lodě proti znovunastolení a věří, na vzdory všech dogmatům, že jeho malé flotily, naložené až po okraj odvahou a touhou po oběti, můhou a měly by vyhrát. Po pádu Caricynu sedí Berens u sebe v kajutě a oči se mu mění stejné jako všem starcům, kteří během jedné noci přišli o syna.[52]“

Kirill Nazarenko poukazuje na to, že role Jevgenije Berense jako velitel Námořních sil republiky v občanské válce byla fakticky bezvýznamná[53]: „V podstatě jako by byl nejhlavnější, a přitom se málo čeho účastnil. Velení Námořních sil republiky se zabývalo především zásobováním říčních sil a jako velení, které zadávalo operační úkoly, jednat nemohlo. V pozemních vojskách zní příjmení vrchních velitelů jako Vācietis a Kameněv méně často než příjmení velitelů front – Jegorov, Tuchačevskij a Frunze. Co se týče flotily, je to ještě výraznější. Říční síly podléhaly místnímu pozemnímu velení. S výjimkou Baltské flotily, která dostávala úkoly v boji proti Britům a trochu s Estonci. Na jaře 1920 se v Oděse se pokoušeli dokončit ponorky, ale neměli nezvládli to. Azovská flotilie jednala sama od sebe.„

Nicméně, stejně jako dříve v Námořním generálním štábu, se starší z bratrů Berensů projevil úspěšný aparátčík – Námořní síly republiky na sebe přebírají část funkcionálu Námořního generálního štábu[54], zabývají se inventarizací vlastnictví podniků námořní správy, úspěšně zabírají od pozemních vojsk teritoria námořních pevností[55]. Kromě toho, Berens zřizuje vlastní štáb – Štáb velitele všech námořních sil republiky, které byl jediným ze všech námořních úřadů, které nebyly podřízeny lidovému komisaři řídícím Národní komisariát pro vojenské a námořní záležitosti. Belli na to vzpomíná následovně: „V druhé polovině roku 1919 byl zformován štáb velitele Námořních sil republiky… V souvislosti s tímto GENMOR (Námořní generální štáb, kterému dříve velel Berens – pozn. L.U.) ztratil význam nejvyššího námořně-administrativního orgánu a jeho hlavní funkce přešly na Štáb velitele námořních sil republiky… Podle tehdejší organizační struktury byly všechny centrální instituce námořního resortu, s výjimkou štábu velitele Námořních sil republiky, podřízeny lidovému komisaři v čele Národního komisariátu pro námořní záležitosti N. K. Ignatěvovi… A i přes tuto situaci nikdy nedošlo ke třenicím nebo nedorozuměním mezi dvěma instancemi: týmem (nejvyšší velitel námořních sil a jeho štábem) a „ministerskými“ (UPMORKOMem a centrálním aparátem NARKOMATu). To by mělo být přičítáno dobré vůli hlav obou instancí, a především umění J.A. Berense organizovat práci, stejně jako jeho osobní vlastnosti: takt, vytrvalost a pozoruhodná tolerance k cizímu názoru[56]“.

K. Nazarenko také píše, že Námořní generální štáb v roce 1919 podlehl „prvorozenství“ štábu Velitele námořní síly republiky[57] – zdá se, že to bylo přímým výsledkem činnosti Jevgenije Berense na nové pozici.

Od února 1920 se jeho role u bolševiků mění, po několik dalších let plní Jevgenij Berens spíše diplomatické funkce (člen sovětské delegace na mírových rozhovorech s Finskem, námořní expert sovětské delegace na Janovské, Lausannské a Rižské konferenci), a od roku 1924 se stává námořním attaché SSSR ve Velké Británii. Historici (Kirill Nazarenko, Alexander Kolpakidi) tvrdí, že byli attaché, kteří vykonávali reprezentativní funkci, aniž by byli rozvědčíky. Nicméně, jak bude zřejmé níže, Jevgenij Berens, pokud by i nebyl plnohodnotným rozvědčíkem, nemění to nic na tom, že aktivně spolupracoval se zámořským oddělením GPU.

Evakuátor

O životě Michaila Berense od okamžiku jeho propuštění 12. ledna 1918 a až do začátku března 1919 dosud nic známo, kromě toho, že byl v Petrohradě, a právě odtud „odešel“ na území Finska. Odborníci na vojenskou námořní historii občanské války (Kirill Nazarenko, Sergej Volkov, Nikita Kuzněcov, Andrej Ganin) uvádějí celou řadu důvodů, pro které kádrové důstojnictvo, a nejen i kádrové, a nejen důstojnictvo, neopouštělo během roku 1918 severní hlavního město – mnozí očekávali brzký pád bolševické moci. Projevovala se jak únava z války, tak nechuť bojovat, a ne všichni se mohli dostat z Petrohradu. Situace Michaila Berense se zdá být typické – je ta část důstojnictva hlavního města, která šla sloužit k bolševikům, se vydala na „bílé“ fronty až na začátku roku 1919, přičemž někdo, a to je pravděpodobnější, utíkal před nucenou mobilizací bolševiků, kterou vyhlásili v listopadu 1918.

Jediný zdroj, potvrzující pobyt mladšího z bratrů Berensových ve Finsku v březnu 1919, a který přitom rozkrývá důvody jeho důvody jeho jednání je – deník Vladimíra Pilkina, jednoho z posledních kontradmirály Ruského impéria, „vyhnuvšího se“ z důvodu nemoci a dlouhodobé léčby v sanatoriu na území Finska všem hlavním událostem mezi konci let 1917–1918. Michail Berens a Pilkin se nepochybně dobře znali ze služby na Baltské flotile, jelikož Pilkin několik let velel bitevní lodi „Petropavlovsk“, jejímž velitele se po něm stal mladší Berens v listopadu roku 1916.

Svou povahou a nejbližším komunikačním okruhem Vladimir Pilkin zjevně patřil k těm kádrovým námořním důstojníkům, kteří byli bolševiky propuštěni ze služby 12. ledna 1918 (o tomto okruhu byla řeč na začátku článku, k němu patřil a Michail Berens, sám Pilkin byl v té době na léčení), v deníku často zmiňuje lidí tohoto kruhu – Bachireva a Razvozova. S tím posledním zmíněným má podle všeho aktivní korespondenci. K březnu 1919–v době, kdy se Michail Berens objevil ve Finsku – sloužil Razvozov v Vojenské námořní historické komise při Námořním generálním štábu, vytvořené v srpnu 1918 Jevgenijem Berensem, ale Bachirev byl již půl roku držen ve vězení, po propuštění, z něhož se v dubnu 1919 také stává členem této komise.

V samotném Finsku, které již na začátku roku 1919 vyhlásilo svou nezávislost na Rusku, přichází v této době konsolidace „bílých“ sil kolem generála Judeniče. Vladimír Pilkin hraje v této konsolidaci aktivní roli jako starší z námořních důstojníků, ocitnuvší se vůlí osudu ve Finsku[58] (na jeho území byly válečné přístavy předrevolučního Baltské námořnictva a jemu podřízené pevnosti, zejména Sveaborg a samotné Helsinky) a jako osoba, jíž Judenič důvěřuje (zaujme při založení Judeničovy vlády post ministra námořnictva).

Soudě podle textu deníku, panovaly mezi „Bílými“ ve Finsku silné naděje na antibolševické povstání v Petrohradě, a Bachirev a Razvozov byli považováni za ty, kteří mohou toto povstání podpořit – a zase později, na podzim roku 1919, budou kontakty obou z nich s Judeničovou vládou stát svobodu a život (Bachirev byl zastřelen, Razvozov zemřel ve vězení na zánět způsobený nedostatečnou pooperační péčí).

Mezitím, na počátku roku 1919, i přes službu v „bolševické“ Námořní historické komisi (což v Pilkinově deníku uvedeno není), píše Razvozov Pilkinovi dopisy s žádostí o finanční pomoc: „Alexander Vladimirovič žádá převést na jeho jméno alespoň trochu peněz, aby mohl živit důstojníky, Bachireva – například, který vyšel z vězení nemocný, a nebude schopen si obstarat obživu.“.

O pár dní později je v deníku nový záznam: „Byl jsem u Judeniče. Nahlásil jsem mu, že Razvozov, který má na krku dvě rodiny…, podporuje a živí uvězněné důstojníky, Bachireva a další, kteří umírají hlady. Žádá o převod určité částky peněz, protože jeho finanční prostředky mu začínají docházet. Navrhl jsem předplatné a řekl, že z těch kopějek, které ještě s manželkou máme, my abonujeme… chtěl jsem říct tisícovku, ale Judenič mě přerušil: peníze se najdou, je třeba je najít. No, díky Bohu, jen neztrácet čas“ — a o dva týdny později Judenič předal Pilkinovi pro Razvozova „20 tisíc rublů ve 40 rublových kerenkách“.

Michail Berens „se objevuje“ v Pilkinově deníku poprvé počátkem února 1919 – autor deníku se dozvěděl, že „Kolčak k sobě povolává jemu známé tváře, jimž věří: Bachireva, Razvozova, Čerkasského a Berense“. Autor deníku ukřivděně konstatuje, že v tomto seznamu není jeho vlastní jméno, jinak bych určitě jel k Nejvyššímu vládci Ruska, „vždyť jsme se kdysi přátelili a pracovali spolu“ — nehledě na kontakty s Judeničem (později zřejmě Pilkin sehraje určitou roli v Kolčakově uznání Severo-západní vlády pod Judeničovým vedením). Michail Čerkasskij, jmenovaný mezi těmi, které k sobě Kolčak zval, v té době již padl v bojích na jihu; Bachirev seděl ve vězení. O Razvozovově reakci, který ve stejné době prosil poslat mu peníze na „obživu“ „hladových“ důstojníků, píše autor deníku následující: „Razvozov… nechce jet (má rodinu), ale jeho důvodem je — být na místě, když nastane převrat“. Řeč je zřejmě o antibolševickém převratu v Petrohradě, o němž se tehdy v okolí Judeniče doufalo.

Autor deníku také podotýká, soudě dle všeho, ze slov Razvozova: „Berensovi (myšleno Michail – L. U.) nabídli jménem Kolčaka, jet na Sibiř. Ten řekl, že pokud je to příkaz, pojede, ale osobně by nechtěl.“

Nicméně, o měsíc později, 6, března 1919, se Michail Berens objeví v Helsinkách, kde vyšlo najevo, že jediným, kdo odpověděli na výzvu hodnostně staršího velitele, bera to jako „příkaz“ a proti vlastnímu přesvědčení.

Soudě podle Pilkinova deníku, nejmladší z bratrů Berensových s sebou přivezl z Petrohradu do Helsinek atmosféru strachu: „Bachirev je velmi slabý, že nikam nechce jet. Trpí hladem. Chtěli ho podvodně propustit, původně ho převezli do Vazební věznice, ale on se velmi rozčílil a odmítl. Možná ucítil provokaci a polekal se.“ Sergej Zarubajev, velitel Baltského námořnictva, po zastřelení Alexeje Ščastného, dostal „hysterický záchvat“ z náhlého obsazení minonosek „Almirante Guise“ a „Miklucho“ Brity v prosinci 1918: „dvakrát upadl do hlubokých mdlob, dokonce i bolševici se slitovali…, dali mu dvouměsíční dovolenou se zachováním hodnosti velitele a s právem, při stejné hodnosti, nastoupit na jakýkoliv Komisariát… Zarubajev nechce dát svou kůži. A možná to byly i nervy v jeho hrozné pozici (stavu)[59]“.

Sám Michail Berens podle autora deníku „slušně zestárl, zhubnul a pleť měl… všiml jsem si, že začal více koktat a být nervózní. Má teď nějaké tiky…“. Během jakési „tajné zprávy“ pro Judeniče Berens, „byl, kupodivu, velmi znepokojen“, ale nebylo třeba mnoho mluvit, protože se ukázalo, že Judenič četl zprávu předem.

Několikrát autor deníku, zdá se, podle Berensových slov píše o Trockém, který byl dokonce i jako lidový komisař pro vojenské a námořní záležitosti v „bílém“ prostředí vnímána jako „vláda“, kterou je potřeba se ze služebního hlediska podřizovat, tak ten se snaží spřátelit se s důstojnictvem, propustí kvůli tomu některé komisaře a sestavuje seznamy důstojníků, kteří mají být propuštěni z vězení. Taktéž od Berense se autor deníku dozví, že „mnoho důstojníků neprchali, dokud prchnout šlo, protože služebně starší (u nás Razvozov a Berens) (je zřejmé, že se jedná o staršího z bratrů Berensů poznámka L.U.) a spojenci (Cromie) je utvrzovali v tom, aby zůstali“. Dále Pilkin píše, že nedostatečný apel jít do služby všem důstojníkům je Kolčakova a Judeničova velká chyba, ale to není nejdůležitější, nýbrž jméno Cromie – anglického důstojníka, rozvědčíka, zavražděného 31. srpna 1918 zaměstnanci Čeky v průběhu odhalení „spiknutí velvyslanců“.

Tak jak autor deník interpretuje vyprávění Michaila Berense, pak lze předpokládat, že Berens věděl jen o veřejné roli Francise Cromieho, který jako britský námořní attaché v Rusku přesvědčoval bolševiky, aby i nadále bojovali s Německem, a důstojnictvo s těmito cíli — podřídit se bolševikům, ale nevěděl o Cromieho ilegální činnosti, angažujícího se ve „spiknutí velvyslanců“ na svržení bolševické moci: on byl řízen britským diplomatem Robertem Lockhartem a britský zpravodajcem Sidney Reillym[60]. Podobná „nevinnost“ mladšího bratra Berense ve zpravodajských hrách té doby opět ukazuje, jak vzdálen byl od činnosti staršího bratra.

Je zajímavé, že Razvozovova pozice, který jednou rukou bere peníze od Judeniče na podporu důstojníků zatčených bolševiky, a druhou – společně s Jevgenijem Berensem – vybízel důstojnictvo sloužit bolševikům, nevyvolává u autora deníku odsouzení. Zato hněvivými poznámkami („Jidáš“ atd.) je v deníku doprovázena interpretace vyprávění Michaila Berense o V. Altvaterovi, prvním velitel Námořních sil republiky, který měl blízko k Trockému: Altvater putoval po lodích spolu s komisaři a nařizoval důstojníkům, aby poslouchali námořníky.

O to zajímavější je v deníku nedostatek jakékoliv kritiky Jevgenije Berense, který, jak je uvedeno výše, celý rok 1918 aktivně spolupůsobil s Altvaterem, a právě přes něj podával své nápady Trockému. Podobnou „neznámou postavu“ lze v Pilkinově deníku ve stejné míře vysvětlit buď nějakým zvláštním Michailovým vztahem k staršímu bratrovi (pořád je to bratr), nebo rozdílem v postavení Altvatera a Jevgenije Berense u bolševiků – pokud se první se zabývá „hanobením“ důstojnické cti, pak druhý, spíše ztělesňuje předrevoluční Námořní genštáb a v tomto smyslu – důstojnickou čest nenarušuje.

Ke konci března 1919 autor deníku sleduje na Michailovi Berensovi zjevné změny – je „veselý a velmi milý“.

Před Berensovým odjezdem za Kolčakem 27. března u nich s Pilkinem proběhl rozhovor: „Řekl jsem mu, mimochodem, o Kronštadtu (jedná se o obsazení Kronštadtu z moře, rozpracovaný Pilkinem pro Judeniče – L.U.). Poprvé mlčel, měl takové nejasné oči a dnes se se mnou začal v podstatě hádat …“Je to lehkomyslné dobrodružství. Obsadit Kronštadt možné je, ale udržet ho, aniž byste měli podporu velkých sil – nemůžete. Je třeba dát něco obyvatelstvu, a pokud mu nic nedáte, pak během dvou dnů zorganizuje kontrarevoluci.“ Berens má samozřejmě pravdu, ale je těžké vzít v současnosti do úvahy psychologii. Možná, že dobytí Kronštadtu bude začátkem povstání v Petrohradě. Podle Berense to ale možné není.

Všichni v Petrohradě, Razvozov, všichni, všichni vyměkli a bojí se každé pušky. Berens říká, že i on, když byl v Petrohradě, byl měkkýšem a věřil, že hlavní je zachránit obyvatele Petrohradu před bolševiky, před hladem. Teď má jiný názor: nechť umírají! Bude to lekce, možná pro Moskvu, možná pro Kyjev. A Rozvozov mu před odjezdem řekl: Řekněte Judeničovi, řekněte Pilkinovi, aby rychle, rychle zachránili Petrohrad. A mám pocit, že je opravdu potřeba ho zachránit. „Nechte zemřít – to bude lekce.“ To znamená, že účel světí prostředky. To je bolševismus! To je jezuitství! Nic nenahradí lidské životy, bez ohledu na to, jací lidé to byli…“

V této pozici Michaila Berense, vyzývající takové ostré autorovo opovržení, je zřejmě zafixována osobní zkušenost – zkušenost strachu, který sžíral i jeho samotného, který si nepřeje z Petrohradu, ale jak Bachirova, odmítajícího utéct z vězení, tak Razvozova, jenž si nepřál jet ke Kolčakovi, ale prosícího o „co možná nejrychlejší záchranu Petrohradu“ a peněz na „výživu“ toho „hladem strádajícího“ důstojnictva, které nicméně upřednostňovalo zůstat v severním hlavním městě.

Zřejmě radikální averze Michaila Berense ke způsobu svého Petrohradského života roku 1918, kdy se stal „měkkýšem“, se odrazila v jeho aktivitách u Kolčaka. V literatuře, kterou mám k dispozici, jsou činnosti mladšího z bratrů Berensových z tohoto období, od června 1919 do ledna 1920, popisovány velmi neurčitě.

Konkrétně se tvrdí, že „u Kolčaka“ „v letech 1919–1920“ byl Michail Berens velitelem námořních sil Primorské zemské správy. Nicméně Primorská zemská správa vznikla na Dálném Východě po Kolčakově pádu, v lednu 1920, takže velet jejím námořním silám nemohl Berens mladší ani „u Kolčaka“, ani „v roce 1919“, nemluvě už o tom, že samotná správa byla spíše probolševickým útvarem, a nikoliv „bílým“.

Nikita Kuzněcov, autor knihy „Ruské námořnictvo v cizině“, vedoucí vědecký pracovník oddělení vojenského historického dědictví Domu ruského zahraničí A. Solženicyna, mohl v osobním rozhovoru s autorem těchto řádků objasnit některé momenty činnosti mladšího z bratrů Berensových, které byly dříve odborníkům neznámé. „Krátce po příjezdu ke Kolčakovi, 25. července 1919, byl Berense byl povýšen na kontradmirála za zásluhy ve službě (s největší pravděpodobností šlo o zásluhy projevené již v období První světové války). Dále krátce zastával „nevojenské“ pozice: byl předsedou Vyšetřovací komise pro objasnění služby námořních důstojníků u bolševiků, člen Georgijevské dumy za Námořní úřad, předseda Komise pro rozpracování otázky atestace důstojníků. 28. srpna 1919.

M. A. Berens odjel na služební cestu do Vladivostoku, „… aby vykonal své služební rozkazy.“ Bohužel, dodnes je povaha těchto rozkazů neznámá. Má se zato, že pro M. A. Berense se nenašla žádná funkce, která by odpovídala jeho hodnosti, protože v tu dobu byly všechny admirálské posty na „Kolčakově“ Ministerstvu námořnictva (které má jasnou a promyšlenou strukturu) obsazeny.„

Zdá se nicméně důležité, že Michail, stejně jako jeho bratr u „rudých“, se přímo bojů neúčastnil.

Ale pokud je to ještě vysvětlitelné v případě Jevgenije, který byl řadovým důstojníkem pouze v samém počátku své kariéry, to pro jeho mladšího bratra byla účast zážitkem přirozenějším než vedení vyšetřovací komise. Lze předpokládat, že ho k tomu ho nepřivedl nedostatek „bojových“ pozic v Kolčakově armádě, ale podráždění z vlastního stavu „měkkýše“, které se přelilo i do slov o Petrohradě: „nechť umírají – alespoň se poučí“, které Pilkin ve svém deníku nazval „bolševismem“ a „jezuitstvím“.

Plně „rudým“ se zdá i název komise – „na zjištění podmínek služby námořních důstojníků u bolševiků“, a v tom je také možné spatřit odezvu nálady Michaila Berense, která zazněla v rozhovoru s Pilkinem o roli jeho staršího bratra (stejně jako Razvozova a britského attaché Cromie) v podřízení námořních důstojníků „bolševickému živlu“ — taková nějaký zoufalá snaha vyznat se v proběhlém rozkolu, bera ji v potaz jako nesprávnou protistranu, psychologicky silnější a věřící v sebe.

To jsou však jen spekulace, které vyžadují potvrzení archivními materiály. Mnohem důležitější je okamžik pádu Kolčakovy vlády.

Podle informací poskytnutých Nikitou Kuzněcovem, „byl Michail Berens 21. ledna 1920 dočasně jmenován výkonným velitelem Námořních sil na Dálném Východě a vrchním velitelem Vladivostockého přístavu (v souvislosti s tím, že jeho předchůdce — kontradmirál M.I. Fjodorovič odjel na služební cestě do Čity). Pod Berensovým vedením byla provedena (v nejkratším možném termínu) příprava garde-marinů, kadetů, pedagogů Námořní školy, a také civilních běženců, k evakuaci na pomocném křižníku „Orel“ a kurýrní lodi „Jakut“ do Japonska a Číny. Lodě vypluly z Vladivostoku 31. ledna 1920.„

Poté se mladší z Berensů vydal na „bílý“ Krym, kde ještě probíhal boj proti bolševikům, a kam dorazil v srpnu 1920. Pjotr Wrangel jmenuje Michaila Berense velitelem Kerčské pevnosti (opět – nebojová pozice), a 15. září 1920 – náčelníkem 2. (Azovského) oddílu Černomořské flotily (1. bojoval na Černém moři)[61].

Nicméně, stejně jak u Kolčaka, tak i u Wrangela na bojové pozice mladší z bratrů Berensů nebojoval – o dva dny později po jeho jmenování náčelníkem Azovského oddílu Černomořské flotily, 17. září roku 2020, již plní úkoly vrchního velitele na vývoz všeho cenného majetku z Mariupolského přístavu[62]. Začala aktivní příprava Wrangelových vojsk k evakuaci (přičemž plány na evakuaci byly rozpracovávány již od jara 1919 – aby se zabránilo opakování evakuace z Novorossijska, která se spíše podobala chaotickému úprku[63]).

Existuje v tom určitá symbolika, že, stejně jako u Kolčaka, začala činnost Michaila Berense jako jednoho z velitelů flotily u Wrangela v okamžiku, kdy bylo jasné, že „Bílí“ prohráli, a vše, co bylo možné udělat, bylo evakuovat poražené a všechny, komu se s nimi zachtělo jít „do neznáma“, jak zdůraznil Wrangel ve svém projevu k obyvatelům Sevastopolu a Krymu.

„Ruský exodus“ Wrangelových vojsk v listopadu 1920, během něhož bylo z Krymu evakuováno více než 145 tisíc lidí, je popsán v mnoha dílech[64]. Michail Berens velel druhému ze čtyř skupin lodí, které se skládaly z 8 minonosek[65]. Jeho skupina odplouvala z Kerče (jako další evakuačními přístavy byly určeny – Sevastopol, Jalta, Feodosije a Jevpatorije[66]) a byla jediná, která se ocitla v sedmistupňové bouři, zatímco všechny ostatní jednotky dosáhly místa určení – Konstantinopole – v bezvětří.

Po připlutí do Konstantinopole přejmenoval Wrangel přejmenoval Černomořskou flotilu na Ruskou eskadru – nyní to byla, slovy historika ruské vnější politiky, docenta Lomonosovovy Moskevské státní univerzity Olega Ajrapetova, „armádou expatridů“.

Ještě v předvečer evakuace „generál Wrangel a francouzský vysoký komisař v Rusku – Martell, společně s admirálem Dumesnilem podepsaly úmluvu, podle níž ozbrojené síly Ruské armády a civilní běženci byly předáni pod patronát Francie. Jako zástavu na náklady, které by Francie mohla kvůli tomuto patronátu mít, jí byly poskytnuty ruské válečné lodě[67]“

O. Ajrapetov poznamenává: „Eskadru bylo nutné udržovat. K tomu byly potřeba finanční prostředky. Vlastní prostředky nebyly, právní status také, Wrangelova armáda byla na náklady spojenců, ve skutečnosti – Francie“.

Ve skutečnosti to nebyla armáda – ale námořnictvo, válečné lodě, které bylo potřeba obsluhovat, to znamená mít na nich posádku.

V Konstantinopoli, po vylodění uprchlíků, měla Ruská eskadra 5849 lidí, z nichž většinu tvořili námořníci (téměř 4 tisíce), ale, kromě nich, i důstojníci, ženy, děti, duchovní, a také studenti Námořní kadetského sboru, obnoveného v Sevastopolu roku 1919[68], jenž tam nebyl schopen úspěšně vypustit ani jeden ročník – nejen se všemi garde-mariny a kadety, ale i knihovnou a tiskárnou[69]. Jako útočiště pro Ruskou eskadru určila Francie přístav ve své kolonii Tunisko – Bizertu.

V únoru 1921, kdy se všechny lodě dostaly do Bizerty, velitel ruské eskadry Michail Kedrov odjel do Paříže (tam se vydal i sám Wrangel). Na Kedrovovi ležel úkol zajistit posádce peníze[70], nicméně, jak byl tento úkol realizován není jasné, jsou známy pouze skutečnosti postupného prodeje části lodí „za dluhy“ Francouzům.

Velitelem téže eskadry „na místě“ byl, na Wrangelův rozkaz, na pozici výkonného velitele jmenován Michail Berens. V této funkci se zapsal do historie – jako „poslední velitel Ruské eskadry“.

O všech lodích, které odpluly na moře

Je možné se různě stavět, včetně vyššího stupně kritiky[71], k myšlence udržet v bojové pohotovosti plavidla a posádky, které ztratily stát a Vlast.  Kirill Nazarenko poznamenává, že původně byli „bílí“ naprosto přesvědčeni o blížícím se pádu bolševického režimu. Tyto nálady byly obzvláště silné během Kronštadtského povstání v březnu 1921, a pokud by povstalci vydrželi až do roztání ledu – vojska by, včetně přiměřené účasti Ruské eskadry (lodě byly ve špatném stavu), vyrazili na podporu povstalcům. Nicméně i později v ruské emigraci probíhala jednání mezi nimi a se zástupci evropských států o možném návratu do Ruska se zbraní v ruce. Podle K. Nazarenka, bylo potřeba „smenovechovstvo“ druhé poloviny dvacátých let, aby se v emigraci začalo uznávat to, že sovětská moc je také Rusko, ne Anti-Rusko.

Michail Berens se tohoto emigrantského aktivismu, jako by se ho netýkal, vůbec neúčastnil – neposílal zdravice účastníkům Kronštadtského povstání v roce 1921 (za což byl, mimochodem, kritizován[72]), nereagoval na požadavek poslat lodě v Dálně-východní republiky v roce 1922[73], nevstoupil ani do jedné důstojnické emigrantské organizace, nepřijal občanství ani jedné země, čímž se připravil o příležitost sloužit ve státních službách – zůstal do své smrti v roce 1943 „poddaným Ruského impéria“. A na rozdíl od většiny velících Ruské eskadry, kteří se postupně rozjeli po Evropě – někdo ihned, někdo po nějaké době, – mladší z bratrů Berensů s ní zůstal navždy, a to i po tom, co přestala oficiálně existovat, a stalo se to v říjnu roku 1924, kdy Francie uznala Sovětský svaz.

Poslední velitel Ruské eskadry bral svou činnost, nikoliv jako bojovou, ale jako běžnou senní hospodářsky ekonomickou, on se nejen snažil udržet lodě v dobrém stavu, ale také se staral o jemu svěřené lidi – dovzdělat studenty Námořního kadetského sboru, kteří odjeli ze Sevastopolu, a zajistit jejich následné vzdělání ve státech Evropy, zajistit práci pro důstojníky, námořníky a členy jejich rodin, kteří si všichni přáli přemístit se břeh, a dát děti do školy, zabezpečit pořádek a disciplínu na lodích a v uprchlických táborech atd. Námořní kadetský sbor vypustil 300 lidí, kteří se rozjeli po evropských vzdělávacích institucích; v rámci sboru byly uspořádány kurzy mechanické části a kurzy podvodní plavby; probíhaly školní plavby s kadety a garde-marinami, každoročně se konaly přehlídky; vydávali časopis „Námořní sborník“, který se tiskl v litografie Námořního sboru[74].

V tuto chvíli prakticky není zařazena do vědeckého oběhu korespondence Michaila Berense s představiteli ruské emigrace v Paříži – se Kedrovem, který občas přijížděl do Bizerty, ale v první řadě – s bývalým vojenským námořním agentem v Paříži V. I. Dmitrijevem, který se během Občanské války nacházel v Paříži, aktivně podporoval „Bílé“ finančně a diplomaticky. Nicméně ty útržkovité dopisy, které jsou citovány v dílech historiků, dobře vypráví o Berensových aktivitách v Bizertě a jeho náladách. Zde je dopis ze dne 16. srpna 1923:

„Naše mládež se v poslední době věnuje plachtění, vystříhávají ze starých plachet a roztrhaných potahů a stanů plachty na všechno, co může držet na hladině. Jsem s tím strašně spokojený, protože tato činnost je užitečnější než pití ordinaire. Několik garde-marinů začali sami stavět malou jachtu ze starých beden a dalšího haraburdí, ale bohužel, nikde nebyly žádné výkresy…“.

Berens prosil, aby mu poslali nějaké plány, a brzy je od Dmitrijeva obdržel[75].

V létě roku 1924, v té době, kdy mezi Sovětským svazem a Francií začaly rozhovory o uznání bolševické vlády a předání lodí, nacházejících se v Bizertě do SSSR, „na eskadře zůstávalo 220 osob (z toho 60 žen a dětí)“.[76]

Nic není známo o reakci Michaila Berense na požadavek Francouzské vlády o rozpuštění eskadry s následnou předáním lodí Sovětského Svazu – kromě toho, že slíbil francouzskému námořnímu prefektovi v Tunisu udržet lodě v celistvosti před příjezdem sovětské delegace (byla obava z možného pokusu o potopení lodí, jak i již byly potopeny dvě lodě dvěma námořníky, kteří se dozvěděli o prodeji „jejich“ lodí Francií na počátku roku 1924). Vzhledem „nebojovým“ a nepolitickým náladám mladšího z bratrů Berensovým, a určitému, zdá se, že společnému fatalistickému postoji, který určoval nejprve jeho neúčast v Občanské válce, a pak – velmi zvláštní „nebojovou“ účast, lze předpokládat, že to očekával. To neznamená, že sám moment, kdy jim jako velitelům byly spuštěny Ondřejské vlajky na lodích Ruské eskadry[77], a stalo se to 29. října 1924, nebyl pro něj – stejně jako pro celou posádku – momentem tragickým[78].

V každém případě, v říjnu 1924, to pro něj nebylo překvapením, protože již v červenci 1924 bývalý námořní agent ve Francii Dmitrijev napsal jeho bratrovi – Jevgeniji Berensovi – podrobný dopis o stavu eskadry, včetně činnosti mladšího bratra na pozici jejího velitele[79]. Je nepravděpodobné, že by Dmitrijev, který byl v tak blízkém kontaktu s Michailem, mu neřekl, že se o lodě Ruské eskadry zajímá jeho starší bratr jako představitel Sovětského svazu.

Neuskutečněná výměna

Jevgenij Berens byl do roku 1924 vojenským námořním attaché Sovětského svazu v Británii a v roce 1925 zastával stejnou funkci i ve Francii. Nicméně, v době vzniku Sovětsko-francouzské komise pro inspekci lodí v prosinci 1924, v níž se účastnil i starší bratr, neměl ve Francii oficiálních pravomoci a popoháněl své náčelnictvo – velitele námořních sil SSSR Vjačeslava Zofa, aby je získal.

Sovětsko-francouzská komise přijela do Bizerty koncem prosince 1924.

Jak je známo, na dobu jejího pobytu v Bizertě odjel Michail Berens do Tunisu. Z dopisu Jevgenije Berense Zofovi vyplývá, že zástupcům Sovětského vazu bylo zakázáno s kýmkoli komunikovat, a před jejich příjezdem byl ruským námořníkům dán příkaz „vyklidit eskadru“. Jevgenij Berens však opakovaně důrazně podtrhuje, že Komise sama neusilovala o „vnější“ kontakty[80].

Sovětsko-francouzská komise byla v Bizertě od 28. prosince 1924 do 6. ledna 1925. Ze sovětského strany se v ní, kromě staršího bratra Berense, nacházel známý lodní konstruktér Alexej Krylov, a také zástupce velitele podmořské plavby Technické správy Dělnicko-rolnické rudé flotily A. A. Ikonnikov, inženýři-mechanici P. J. Oras a Vedernikov.

Komise prohlédla všechny lodě, sestavila seznam těch, které mohou dle svého stavu být potřeba ve flotile, zaznamenala, jaké opravou bude muset každá loď na místě projít (to jest do odtažení do Černého moře), a vrátila se do Paříže. Jak se objevuje ve všech studiích, Francie odmítla vrátit lodě Sovětskému vazu, dokud neuzná dluhy Ruského impéria; proti navrácení lodí rovněž vystoupily země Černomořského regionu (Rumunsko), podpořila je Anglie, která nechtěla posílení námořní síly SSSR.

Otázku zůstala visela ve vzduchu.

A stav lodí se stále zhoršoval a stávaly se nevhodnější k přepravě – po uznání SSSR Francie prohlásila, že od 1. ledna 1925 přestane přidělovat peníze na provoz lodí, včetně platů posádek, které na nich slouží. Nakonec na konci dvacátých let 20. století byly Francouzi dány do šrotu.

V článku A. J. Carkova se potvrzuje, že sovětské vedení si vedlo lehkomyslně: „Francouzský senát se výrazně negativně vyjádřil, co se týká předání lodí SSSR, jakmile mu došlo, že by to oslabilo postavení jejich státu a jeho spojenců v Evropě. V SSSR bylo tímto rozhodnutím velmi nespokojeni, začaly vzájemné pretenze a konstruktivní dialog selhal. Otázka vrácení lodí tak zůstala nevyřešena. Vedení naší země se k této mimořádně důležité otázce zachovalo krajně lehkomyslně a sovětští diplomatičtí zástupci nebyli schopni trvat na vrácení ruských lodí… Zdá se, že vedení SSSR nebylo s to pochopit skutečnou hodnotu bojových jednotek bývalého Ruského námořnictva, které se ocitly v Bizertě, a proto nepřijímalo aktivní opatření pro návrat lodí, odvlečených bílými do Černého moře“.[81]

Situace však byla poněkud složitější. Jak vyplývá z publikace některých dokumentů Ruského státního vojenského archivu o jednání zástupců SSSR a Francie[82], jediným, kdo vystoupil „za“ bezpodmínečnou nutnost „návratu lodí“, jak z členů Sovětsko-francouzské komise, tak z diplomatického úřadu SSSR (Leonid Krasin, Maxim Litvínov) byl Jevgenij Berens.

Ve pamětech stavitele lodí Alexeje Krylova je řeč pouze o technickém stavu lodí[83]. Otevřeně se proti návratu lodí vyslovil i francouzský představitel SSSR v této zemi Leonid Krasin. 31 ledna 1925, tj. po třech týdnech po návratu komise do Paříže, první náměstek Narkomu zahraničních věcí Litvinov napsal předsedovi Revvojensovětu Michailu Frunzemu a Josifovi Stalinovi: Krasin, i když nebyl dosud obeznámen se závěrečnou zprávou komise, uvedl, že lodě „budou vyžadovat dlouhé opravy“ v hodnotě 15 milionů rublů, to bude trvat „několik let“, proto „okamžité zesílení bojeschopnosti naší Černomořské flotily nelze očekávat“. Krasinův návrh vedl k tomu, aby byla cena „Bizertské flotily“ započtena „na úkor našich nároků vůči francouzské vládě“, a 15 milionů utratit na výstavbu nových lodí[84].

Tři dny před tímto dopisem Litvinova Frunzemu a Stalinovi, 28.ledna 1925, psal Jevgenij Berens z Londýna svému přímému nadřízenému Zofovi (podřízenému taktéž Frunzemu) něco zcela opačného.

Zdůrazniv, že vydaný komisí propočet – je to mnohem levnější než stavět nové lodě stejné úrovně, Jevgenij Berens trval na tom, že návrat lodí nese důležitý symbolický význam: „…uvědomíme-li si plnou cenu všeho tohoto majetku, a to nejen finanční, ale i morální, a prestiž, pak je to, že bude muset investovat, činí jen obyčejné procento na dlouho odkládané opravy“.

V tomto dlouhém dopise Zofovi Berens uváděl nejrůznější argumenty všeho druhu – že představa o zastaralém stavu plavidel nebrání tomu, aby lodě ve stejném stavu byly drženy v Baltském moři; že jakékoliv lodě jsou zadržovacím faktorem proti agresi, jak tomu bylo v letech občanské války s Anglií ve stejné oblasti Baltského moře; že hysterie Rumunska a tlak Anglie na Francii nehrají žádnou roli, a snadno se diplomaticky „vyřeší“; že jediný faktor, který má význam v tomto případě – to je nespokojenost francouzského veřejného mínění, s nímž ale je třeba pracovat; že „vojenské lodě nelze považovat za majetek na zajištění pohledávek“; a konečně, že „jde o NÁVRAT (tak je to v textu – L.U.) lodí, které vždy byly součástí naší Černomořské flotily“[85].

O pár dní později V. Zof poskytl svému nadřízenému předsedovi Revvojensovětu M. Frunzemu poznámky s výpočty, dokazujícími „naprostou nezbytnost návratu lodí Bizertské eskadry“, zejména, podle jeho propočtů ukázalo se, že na výstavbu nových lodí stejné bojové síly je potřeba 83 milionů rublů, zatímco náklady na opravy lodí v Bizertě tvoří asi 15 milionů rublů, a jejich bojová síla naprosto dostačuje k obraně SSSR na Černém moři proti zemím „Malé dohody“[86].

Zdá se, že Zofův zápis tvořil základ budoucího odhadů nákladů na opravy a transport lodí[87], které probíhaly v SSSR po roce 1925, nicméně Berensovy „diplomatické“ argumenty nebyly „ve věci“ učteny. Lze předpokládat, že důvodem byl osobní konflikt Jevgenije Berense a Leonida Krasina. Jako částečné potvrzení tohoto může sloužit skutečnost změny postoje staršího Berense ke svému pobytu ve Francii: pokud na konci ledna Berens jasně tlačil na Zofa s jeho jmenováním vojenským námořním attaché ve Francii („já pak budu mít možnost oficiálně komunikovat s představiteli této země,“ – píše), pak již v březnu hlásí svému veliteli, že se cítí více potřebný v Anglii, kde i bude pracovat. Historik zahraniční rozvědky SSSR Jevgenij Sergejev v této souvislosti konstatuje: „Berensův konflikt s Krasinem mohl nastat, Krasin byl postava velmi, velmi nejednoduchá a bylo těžké s ním najít společnou řeč.“

Nicméně, je možné nabídnout zcela jiné vysvětlení pro nečekané Berensovo „ochlazení“ k pobytu ve Francii. Možná mu to bylo předepsáno jeho druhým velitelstvím, a to GPU.

N. Kuzněcov nedávno publikoval výběr odtajněných dokumentů, ve kterém je „Dopis neznámé osoby neznámému adresátu“ z 11. ledna 1925 s razítkem „Zahraniční oddělení INO-GPU“[88]. Autorem dopisu byl člen komise („8. ledna se vrátila naše komise z Bizerty“, „V jednom ze sklepů jsme na podlaze objevili munici do pušek“, „Když jsme řekli o všech těchto nepořádcích Francouzům…“, atd.), pak je někdo z pěti lidí, kteří tvořili sovětskou delegaci.

Přitom autor dopisu zjevně nebyl jen technickým odborníkem, protože psal o „vysoké politice“ a dával doporučení:

„Jediná cesta ze situace, jediná garance bezpečnosti našich lodí – to je jejich rychlé získání do našich rukou, nalodit na ně naše lidi, vyčistit lodě od „vší špíny“ a jejich následné dobrý zabezpečení a ochrana. Pokud Francouzi zatáhnou záležitost s předáním flotily, bylo by možné doporučit jako dočasné řešení, garantující bezpečnost našich lodí, odeslání zvláštní nóty Francouzům s přenesením na ně za stav a bezpečnost lodí této flotilie. Ale to je věc vysoké politiky. Po příjezdu do Paříže se od Unylova dozvěděl, že povolení k předání flotily zřejmě Francouzi odkládají na neurčito. O tom svědčí zpráva našich zdrojů ve věci tlaku na Francouze ze strany Rumunů, a také o tom tlak na Francouze ze strany Rumunů, a také o tom hovoří nepříznivé ukončení nátlaku ze strany našeho velvyslanectví před francouzským MZV o urychlení záležitosti s převodem flotily k nám. Jde o to, že na pokyn s. Krasina byl s. Volin byl druhý den [po] našem odjezdu z Bizerty  na návštěvě na MZV u La Roche – ředitele politického oddělení MZV, který na Bolinovu žádost zahájit jednání o předání flotily naší straně vzhledem k návratu naší komise z Bizerty a ukončení její prohlídky našich lodí odpověděl, že, za prvé,  ještě nečetl zprávu Ministerstva námořnictva, a za druhé, otázka o předání flotily vzhledem k jeho složitosti bude předána k předběžnému posouzení speciální právní komisi. Tato odpověď jasně ukazuje, že Francouzi budou odkládat záležitost s předáním nám flotilie.“

Těžko si lze jen představit, že by se Alexej Krylov tak dobře vyznal v mazanosti francouzsko-sovětské diplomacie.

Z toho plyne, že autorem dopisu tedy mohl být pouze Jevgenij Berens.

A ještě jedna věc spojuje dopisy Jevgenije Berense se Zofem a Frunzem s tímto dopisem neznámého adresáta – neustálé používání slova „náš“. Tak v nepodepsaném dokumentu čteme: „Jediná záruka bezpečnosti našich lodí – to je rychlé získání lodí do našich rukou, nalodění našich lidí… Pokud Francouzi zatáhnou předání našich lodí…“. Totéž – v Berensových dopisech sovětským vojenským velitelům, řekněme, v dopise Frunzemu píše: „…jednání s našimi zástupci v Černém moři v letech 1919–1920 při evakuaci našich břehů Francouzi“, „naše lodě“, „vždy byly součástí naší Černomořské flotily.“

To svým způsobem znamená, že post vojenského námořního attaché, který zastával starší z bratrů Berensů nebyla jen diplomatický, a že on byl rozvědčíkem: jeho neformální postavení bylo takové, že mohl dávat doporučení svým nadřízeným, jak zastřené („ale to je záležitost vysoké politiky“), tak přímé („bylo by možné doporučit“, atd.).

Pokud vyjádřený předpoklad platí, znamená to, že Jevgenij Berens byl vysoce postaveným rozvědčíkem, přičemž téměř od vzniku sovětské vlády, což vysvětluje jeho nezranitelnost v historii se „spiknutí velvyslanců“ na podzim roku 1918.

Tyto dopisy Jevgenije Berense ukazují jako historického činitele, který byl veden především státnickými představami. S největší pravděpodobností, jeho slova, vyřčená v listopadu 1917 na zasedání Námořního generálního štábu: „Musíme myslet na Rusko a pracovat, pánové, pracovat“ – šla od srdce.

Jeho uklidňující jistota v tom, že dělá „správnou věc“, která se projevovala ve všech jeho skutcích během občanské války, je také patrná i v jeho dopisech sovětským představitelům v letech 1924–1925, a to zejména – v dopisech Zofovi, v nichž nenápadně, ale usilovně dává rady.

Jeho argumentace o tom, jaké kroky je třeba podniknout, aby byli Francouzi postaveni do patové situace a tím je obehrát, jak je zvykem postupovat v evropské politice v případech s diplomatických nespokojeností různých zemí, co se očekává od lidí, kteří zaujímají ten či onen post, připomínají rady dospělého a životní zkušenosti zmoudřelého člověka, který chce pomoci „vyzrát“ nezkušenému mlaďasovi, který přestal „nosit pleny“ a nechápe pravidla hry „dospělého světa“[89].

Právě v takovém obraze, jako je starost o mladou, ale spravedlivou státnost – se ukázal Jevgenij Berens ve výše citovaných zápisech plamenné revolucionářky a spisovatelky Larissy Reissner a, zdá se, v jím extrahovaném obraze bylo hodně pravdy.

Zároveň je zde zcela nepochybná i ruská identita Jevgenije Berense – on opakovaně používá slovo „Rus/russkij“ v „deníku“, který vede v Bizertě „namísto hlášení“ pro Valentýna Zofa: „jsem přesvědčen o tom, že už teď se v Bizertském přístavu, námořní kruzích a ve městě povídá o tom, jak Rusové pracují a jakou projevují energii“, „je zde hodně všeho ruského lidu“, „ruské soudy“, atd.

Ve dopisech z období 1924–1925 lze nalézt přímé paralely s jeho stejnými texty z období Občanské války.

Tak, v roce 1919, psal Jevgenij Berens o nutnosti rozvoje flotily na Severu: „„Přikládal jsem našemu Severu prvotní význam…“, v důsledku zhoršení strategické situace ve Finském zálivu „jsme stejně ztratily starou pozici a budeme muset přemístit základnu flotily na Sever“[90]. V roce 1920 při uzavření Jurjevského mírové smlouvy s Finskem, opět používá slovo „Rus/russkij“ a vystupuje ze státnických pozic: „Finskému pobřeží a finskému obchodě v ruském projektu příměří nic nehrozí, ale Rusko, samozřejmě, se nemůže vzdát svých neodkladných zájmů pro zklidnění nadměrné nervozity a finské podezřívavosti, které nestojí na žádných základech“[91].

Prohlášení z dubna 1920, sestavené Jevgenijem Berensem uprostřed Sovětsko-polské války, je protkané tím samým „ruským patriotismem“ a státnickou logikou: „Oslovujeme všechny námořníky, všechny hodností, titulů a postavení, ať jsou kdekoliv, za hranicemi Sovětského Ruska, a zejména k námořníkům Černomořské flotily, s upřímnou a srdečnou výzvou. Zapomenout na spory, které se odehrály v posledních letech, a spojit se s námi, abychom zachránili ruský lid a jeho zemi. Teď není čas počítat s intervencí a hledat východiska v jiných prostředcích. Je načase přiznat, že ruský národ všem kroky posledních let ukázal, jak chce žít a za co bojuje“[92].

V době, kdy Jevgenij Berens psal toto prohlášení, jeho mladší bratr — po evakuaci lidí a lodí do Číny lidí z Dálného Východu – přijížděl na Krym, k tomu samému Černomořskému loďstvo, které Jevgenij v dubnu 1920 vyzýval ke sjednocení proti Polákům a nezbytnosti potopení lodí, které dokazoval událostí, která se stala o dva roky dříve, v květnu roku 1918.

Ale, jak se ukázalo, Michail Berens nejel na Krym pro účast ve „sporu“, ale kvůli další přímé evakuaci těch, kteří v tomto sporu prohráli.

Posmrtné usmíření v rodném přístavu

Mají hlubší symboliku v tom, že i přes veškeré úsilí Jevgenije Berense, lodě Ruské eskadry se zpátky „do rodného přístavu“ nového státu, který bylo pro staršího z bratrů pokračováním historického ruské státnosti – vždyť to byly ty samé lodě, které chtěl potopit v květnu 1918, když zachraňoval tento nový stát ať už před Němci, nebo před Bílými. Přesněji řečeno, byla to ta část lodí, která se odmítla v létě 1918 podřídit tomuto rozkazu.

Je určitá symbolika v tom, že Černomořská flotila se v občanské válce ocitla, spíše, s „Bílými“, zatímco Baltská flotila – s „Rudými“; a v tom, že jeden z bratrů byl v letech Občanské války zainteresován na Baltské flotile (především fakt, že Jevgenij Berens velel lodím právě Baltské flotily), a druhý – na Černomořské, které velel v ten moment, kdy flotila přestala být flotilou, měníc se na eskadru. Náhodně se v jejich životopisech objevila konfrontace dvou logik — imperátorsko-byrokratického Petrohradu – s jejím imperativem jít vpřed, bez ohledu na jakékoliv oběti, — a svobodomyslně-vlasteneckým Sevastopolem, pro níž je zjevnou úkol zachránit lidi. Konfrontace těchto dvou logik obecně představuje jednu z hlavních dramatických kontroverzí tuzemských dějin 20. století, ne-li pak většiny našich dějin.

Osobní příběhy obou bratrů se složily tak, že se nedokázali smířit, ale, možná, je vhodné říci, že je usmířila vzpomínka na oba v životě, který oba nenašli. Hrob Jevgenij Berense v Novoděvičím klášteře byl ztracen v padesátých letech[93], a hrob Michaila Berense na hřbitově v Bizertě – po druhé světové válce. Na konci dvacátého století byli jejich hroby díky úsilí nadšenců nalezeny. „Bizertský námořní sborník“ uvádí: „3. září 2001 v Tunisku na hřbitově Borgel byla na hrobu kontradmirála M. A. Berense (1879-1943), velícího Ruské eskadry, byla instalována pamětní deska (autorem je sevastopolský sochař Stanislav Čiž), přivezená vlajkovou lodí ruské Černomořské flotily ze Sevastopolu, křižníkem „Moskva“ „. Při jejím slavnostním odhalení, pochodovali slavnostním pochodem pod Ondřejskou vlajkou námořníci křižníku, vzdávající hold ruskému admirálovi. Na desce jsou kromě nápisů také slova:

„Rusko si vás pamatuje“[94].

A méně než jeden rok poté – 3. července 2002 byl odhalen na Novoděvičím hřbitov v Moskvě památník na hrobě Jevgenije Berense[95], vyrobený týmž sevastopolským sochařem Stanislavem Čižem ze stejné černé žuly, z níž byla postavena náhrobní deska na hrobě Michaila Berense v Bizertě. Na pomníku jsou vytesána slova pronesená v listopadu 1917 samotným Jevgenijem Berensem —

„Je třeba myslet na Rusko…“[96]

a tato slova znějí unisono s nápisem na desce na hrobu jeho mladšího bratra.

V tomto příběhu zvěčnění vzpomínek na dva bratry je také hodně symbolického. Vlajková loď Černomořské flotily přivezla do Bizerty Ondřejskou vlajku ze Sevastopolu, který byl tehdy součástí Ukrajiny. V roce 2001 zůstávala budoucnost flotily neznámá, protože smlouva Ruska s Ukrajinou předpokládala jeho kotvení v Sevastopolu až do roku 2017, po kterém flotilu mohla očekávat „druhé Bizerta“. A to i přes pobyt v cizí zemi, v Sevastopolu těch let byla podporována ruská identita, i když v roce 2000 nebylo město ani právně spojeno s Ruskem, podobně jako v roce 1920 Ruský eskadra nebyla v právním slova smyslu je spojena s ruským státem. A tato zachovalá ruská identita, nakonec přivedla současný Sevastopol k návratu do Ruska, také díky vzpomínce na ty, kteří i když se sice drželi různého chápání dobra Vlasti, ale byli zajedno v chápání vojenské služby a důstojnické cti.

---

[1] Алексеев М. А., Колпакиди А.И., Кочик В.Я. Энциклопедия военной разведки. 1918–1945 гг. М., 2012. С. 111–112; Рутыч[-Рутченко] Н.Н. Биографический справочник высших чинов Добровольческой армии и Вооруженных Сил Юга России. М.: АСТ, 2002. С. 53–54; Волков С. В. Офицеры флота и морского ведомства: опыт мартиролога. М.: «Русский путь», 2004;
http://офицерыфлота.рф/Men/Details/2841?fid=198 ; https://www.litmir.me/BookFileDownloadLink/?id=295975&inline=1 ; http://blackseafleet-21.com/news/24-10-2015_na-raznyh-kryljah-komandirskogo-mostika-galsy-sluzhby-i-sudeb-bratev-berensov ; https://enc.rusdeutsch.ru/articles/1808 ; https://www.korabel.ru/persones/detail/72.html ; https://enc.rusdeutsch.ru/articles/5843 .

[2] Волков С. В. Русский офицерский корпус. М., 1993. С. 286, 291.

[3] Белли В. A. Офицер с «Варяга» // Флагманы. Сборник воспоминаний и очерков. М., 1991. С. 27.

[4] Об этом упоминается мимоходом в дневнике В.К. Пилкина: Пилкин В.К. В Белой борьбе на Северо-Западе: дневник 1918–1920. М., 2005 // http://militera.lib.ru/db/pilkin_vk/05.html .

[5] Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. 1924–1925 гг./ Публ. Н. Ю. Березовского // Исторический архив. 1996. № 1. С. 112.

[6] Ширинская-Манштейн А. Бизерта. Последняя стоянка. М., 1999. // https://www.litmir.me/br/?b=195384&p=47 .

[7] Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. 1924–1925 гг./ Публ. Н. Ю. Березовского // Исторический архив. 1996. № 1. С. 115.

[8] Граф Г.К. На Новике. Балтийский флот в войну и революцию. 1922 // https://7lafa.com/book.php?id=313222&page=26 .

[9] Ганин А. В. Офицерский корпус в годы Гражданской войны в России 1917–1922. М., 2018. С. 42.

[10] Там же. С. 38.

[11] Там же. С. 38, 49.

[12] Там же. С. 49.

[13] Назаренко К. Б. Флот и власть в России: От Цусимы до Гражданской войны (1905—1921). М., 2019. С. 232.

[14] Федоров В. М. Военно-морская разведка России. 2008. С. 70.

[15] Назаренко К. Б. Флот и власть в России: От Цусимы до Гражданской войны (1905—1921). С. 236.

[16] Там же. С. 221 – 223.

[17] Там же С. 9.

[18] Эти настроения подробно описывал в своих мемуарах уже упоминавшийся Гаральд Граф: Граф Г.К. На «Новике». // http://militera.lib.ru/memo/russian/graf_gk/23.html .

[19] Об этих разговорах пишет Никита Кузнецов: Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине. М., 2009.
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=14 .

[20] См. энциклопедическую статью о Е.А. Беренсе: https://www.korabel.ru/persones/detail/72.html

[21] Алексеев М. Военная разведка. Т. 2. С. 534 – 543 – инструкция военно-морским агентам 1908 года // https://vk.com/doc35528094_466358005?hash=92434d4c522cc7d89a&dl=753339dc88911e04f7

[22] Федоров В. М. Военно-морская разведка. 2008. С. 30.

[23] Белли В. A. Офицер с «Варяга» // Флагманы. Сборник воспоминаний и очерков. М., 1991. С. 29.

[24] О функциях иностранного отдела см.: Федоров В. М. Военно-морская разведка. С. 30.

[25] Подробнее об обороне Рижского залива см.: Козлов Д. Ю. Сражение за Рижский залив. Лето 1915. М., 2007; Он же. «Самое славное дело в нашу войну с немцами…» // Гангут. Сб. ст.  Вып. 112. СПб., 2019; Вып. 113. СПб., 2019.

[26] Саберов Ф.К. Трагедия Балтийского флота. Матросский бунт 1917 г. СПб., 2018.

[27] Балтийские моряки в подготовке и проведении Великой Октябрьской социалистической революции. М. — Л., 1957, с. 337, 343 // http://nozdr.ru/militera/h/baltiyskiy_flot/08.html ;
Балтийские моряка в борьбе за власть Советов (ноябрь 1917 — декабрь 1918 //
http://nozdr.ru/militera/h/baltiyskiy_flot/10.html ; https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=9 ; https://proza.ru/2017/09/15/1303.

[28] Ганин А. V. Указ.соч. С. 49.

[29] Такую дату приводит К. Назаренко (указ.соч. С. 274), в энциклопедиях значится апрель 1918.

[30] Белли В. A. Офицер с «Варяга»; Петраш B. Е.А. Беренс (К 90-летию со дня рождения) // Военно-исторический журнал. 1995. №11 // http://militera.org/articles/rus/p/t36408/ ; https://www.korabel.ru/persones/detail/72.html .

[31] Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 221; Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине // https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=14 . Характерно, что даже в советской книге «Балтийские моряки в борьбе за власть Советов (ноябрь 1917 — декабрь 1918)» в главе «В огне гражданской войны» Беренс упоминается всего два раза. // http://nozdr.ru/militera/h/baltiyskiy_flot/10.html .

[32] Подробнее об этом см.: Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 276 – 283.

[33] «Заговору послов» посвящена третья глава книги Евгения Сергеева: Сергеев Е. Ю. Большевики и англичане. М., 2019.

[34] Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 213.

[35] Информационная справка о М. И. Дунине-Барковском: http://офицерыфлота.рф/Men/Details/2098?fid=198

[36] Федоров В. М. Указ.соч. С. 70 – 72.

[37] Федоров В. М. Указ.соч. С. 68.

[38] Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 210 – 212.

[39] Там же. С. 213.

[40] Там же. С. 77.

[41] Козлов Д. Ю. Английские подводные лодки в Балтийском море 1914-1918. 1914-1918 годы. СПб., 2006. С. 151 – 153, 172. См. подробнее: Зданович А.А. Организационное строительство отечественной военной контрразведки (1914 – 1920 гг.): Дисс. канд. ист. наук. М., 2003. С. 99 – 103.

[42] Сергеев Е. Ю. Большевики и англичане. М., 2019. С. 121.

[43] Зданович А.А. Организация и становление спецслужб российского флота // Исторические чтения на Лубянке. 1997. Российские спецслужбы: история и современность. М., Великий Новгород, 1999. С. 15.

[44] Мазур Т. П. Главный хранитель РГА ВМФ (СПб). Морская историческая комиссия // https://genrogge.ru/bahirev/mor.htm .

[45] О составе комиссии см. описание фонда комиссии в архиве: https://genrogge.ru/bahirev/mor.htm .

[46] Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 329.

[47] Baumgart W. Deutsche ostpolitik 1918. Von Brest-Litowsk bis zum ende des Ersten Weltkriegs. Wien-Munchen, 1966. S. 114. Abd. 96 // http://tsushima.su/forums/viewtopic.php?id=3909

[48] Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 330 – 333.

[49] Там же С. 269 – 274.

[50] Федоров В. М. Указ.соч. С. 72.

[51] Белли В. A. Указ.соч. С. 33.

[52] ФРОНТ. 1918–1919 (из очерков Ларисы Рейснер). XX век и Россия: общество, реформы, революции. Электронный сборник. Вып. 3. Самара, 2015 URL: http://sbornik.libsmr.ru/

[53] Подробнее об этом см.: Назаренко К. Б. Указ.соч. с. 261, 274.

[54] Там же. С. 329.

[55] Белли В. A. Указ.соч. С. 32.

[56] Там же. С. 32.

[57] Назаренко К. Б. Указ.соч. С. 308, 322.

[58] Здесь и далее дневник цитируется по: Пилкин В.К. В Белой борьбе на Северо-Западе: дневник 1918–1920. М.: «Русский путь», 2005. // http://militera.lib.ru/db/pilkin_vk/index.html

[59] В 1921 году Сергей Зарубаев был расстрелян по «делу Таганцева».

[60] [60] Подробнее об этом см. уже упоминавшуюся книгу Евгения Сергеева: Сергеев Е. Ю. Большевики и англичане. М., 2019.

[61] Гражданская война в России: Черноморский флот М.: ACT, 2002. Предисловие // http://militera.lib.ru/h/civilwar_blacksea/pre.html

[62] Барон Петр Врангель. Воспоминания. Все на Врангеля // Россия забытая и неизвестная. Белое движение. Том XVI. Исход Русской Армии генерала Врангеля из Крыма. Составитель – С. В. Волков // http://swolkov.org/ms/ms17.htm?fbclid=IwAR3yATNzE569DGaAU_sf4zAZY19eV2np9U2Bdp1RCWFR8fXyLmjmjWDmN5A

[63] Алтабаева Е.Б. Смутное время. Севастополь в 1917 – 1920-х гг. Севастополь, 2004. С. 77. // https://vk.com/doc35848276_417057261?hash=9e28b9e11187a6ac9b&dl=b6824d478c2d37ee98

[64] См., например: Алтабаева Е.Б. Смутное время. Севастополь в 1917 – 1920-х гг. Севастополь, 2004; Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине.

[65] Варнек П.А. У берегов Кавказа // http://militera.org/articles/all/v/t41544/

[66] Ширинская-Манштейн А. Бизерта. Последняя стоянка // https://www.litmir.me/br/?b=195384&p=30

[67] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=23

[68] О корпусе: Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине // https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=35

[69] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=40

[70] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=40

[71] Широкорад А.Б. Черноморский флот в трех войнах и революциях. М., 2007 // https://www.litmir.me/br/?b=235385&p=51

[72] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=41

[73] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=43

[74] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=42

[75] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=46

[76] Кузнецов Н. А. Русский флот на чужбине //
https://readli.net/chitat-online/?b=340411&pg=44

[77] Беренс Михаил Андреевич // Энциклопедия немцев в России. https://enc.rusdeutsch.ru/articles/5843

[78] Об этом моменте в фильме Никиты Михалкова «Гибель русской эскадры» хорошо рассказывает Анастасия Ширинская-Манштейн, ей было в 1924 году 12 лет.

[79] Трагедия российского флота (новые документы о судьбе Бизертской эскадры) / Подготовка к публикации и комм. Н. Ю. Березовского // Гангут. Вып. 21. СПб., 1999. С. 3 – 4.

[80] Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. 1924–1925 гг./ Публ. Н. Ю. Березовского // Исторический архив. 1996. № 1. С. 110 – 115.

[81] Царьков А.Ю. Несостоявшееся возвращение Бизертской эскадры // Гангут. Сб. ст. СПб., 2011. Вып. 61. С. 51 – 71. Царьков представляет как впервые им обнаруженные документы, частично опубликованные еще в 1990-е годы Н. Ю. Березовским.

[82] Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. 1924–1925 гг./ Публ. Н. Ю. Березовского // Исторический архив. 1996. № 1. С.101–127.

[83] Крылов А. Н. Мои воспоминания. М. – Ленинград, 1942. С. 216 – 221.

[84] Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. С. 117.

[85] http://krym.rusarchives.ru/dokumenty/pismo-morskogo-agenta-sssr-v-anglii-velikobritanii-ea-berensa-nachalniku-morskih-sil-sssr

[86] Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. С. 118 – 120.

[87] Эти документы цитируются по: Царьков А.Ю. Несостоявшееся возвращение Бизертской эскадры // Гангут. Сб. ст. СПб., 2011. Вып. 61. С. 51 – 71.

[88] Русская эскадра в Бизерте: малоизвестные страницы истории // http://blackseafleet-21.com/news/1-03-2013_russkaja-eskadra-v-bizerte-maloizvestnye-stranitsy-istorii

[89] См. ежедневный «дневник», который Евгений Беренс писал для Валентина Зофа, находясь в Бизерте, вместо отчета: Русская эскадра в Бизерте: Документы РГВА о переговорах представителей СССР и Франции о возвращении кораблей Черноморского флота. С. 110 – 116.

[90] Цит. по: Белли В. A. Указ.соч. С. 37.

[91] Цит. по: Белли В. A. Указ.соч. С. 36.

[92] Красный флот. 1928. № 7.

[93] Ненароков А. V. В поисках жанра. М., 2009. С. 172 – 173.

[94] Алиханов А. И. Дней, минувших анекдоты. М., 2004 // https://www.litmir.me/br/?b=203295&p=8

[95] Памяти героя крейсера «Варяг» Беренса Е.А. История одного памятника. // Цусимские форумы // http://tsushima.su/forums/viewtopic.php?id=3909

[96] Алиханов А. И. Дней, минувших анекдоты. М., 2004 // https://www.litmir.me/br/?b=203295&p=7

---

Zdroj: politconservatism.ru

Překlad: Václav Hrbek, 2020

---

Poznámka na závěr

Zajímavá přednáška historika Kirilla Nazarenka na téma „Námořní důstojnictvo a sovětská moc: historie spolupráce a nepřátelství“