Na titulním obrázku je „Carevič Georgij“
Předchozí část: Neznámá historie – 15. Konec Eskadry…
(podle materiálů knihy K.V. Machrova „Ruská kolonie v Tunisku 1920-2000“)
Pokud jde o téma Exodu, obvykle se většina zaměřuje na tragédii eskadry. Často je zájem pouze o vojensko-námořní, technický aspekt. S tímto přístupem se do popředí mimovolně dostanou lodě, ale lidé, posádky jsou zjevně mimo pozornost. To není fér. Z hlášení kapitána I. třídy Nikolaje Gutana:
…mezi 21. prosincem 1920 a 2. lednem 1921 připlulo do Bizerty 5849 lidí, z nichž bylo 648 důstojníků, 233 mičmanů, 127 žáků Sevastopolského námořního kadetského sboru, evakuovaného v plném počtu učitelů a žáků, 177 námořních průvodčích, 3836 námořníků, 13 duchovních, 629 žen a 239 dětí. K této první vlně je třeba připočíst příjezd 499 hospitalizovaných vojáků a důstojníků a 90 lidí lékařského personálu na „Careviči Georgijovi“. Celkem 6388 lidí.
Od samého počátku, po připlutí ruských lodí do Bizerty, probíhal život ruských uprchlíků ve znamení nejistoty, v té či oné míře v očekávání a s nadějí, že se někdy určitě vrátí Domů. Naděje se postupně rozplývaly a uprchlíci si museli uvědomit nevyhnutelné, totiž, že změna v jejich postavení – postavení lidí, odsouzených žít v cizině, se nezmění.
Práce
Eskadra ještě existovala, ale lidé již začali přemýšlet o svém dalším životě. Začaly se vytvářet pokladny vzájemné pomoci, pak byla vytvořena Rada pro pomoc ruským občanům se zaměstnáním v Tunisku.
Příjezd Rusů v množství, které představovalo 20 % z celkového počtu obyvatel Bizerty, samozřejmě, vytvářel problémy místním civilním a vojenským úřadům, a někdy vyvolával i nepřátelskou reakci veřejného mínění v Protektorátu. Jedni se obávali „bolševického vlivu“, druzí – finančních nákladů, které vyžadovalo přijetí takové masy lidí. „Izraelité“ (tak nazývali židovské obyvatelstvo Tuniska) byli principiálně proti těmto monarchistům a „bývalým strůjcům pogromů“, i pracující z řad arabského tuniského obyvatelstva se báli přílivu levné pracovní síly, a také Italové – nekalé konkurence na pracovním trhu, který si už dávno vybojovali sami.
31. října 1921 byl vydán Rozkaz velitele Ruské eskadry č. 694, který říkal:
„V okamžiku, kdy mnozí z nás musí opustit loď, chci se na ně obrátit a říci jim, že eskadra se s nimi neloučí, stále je počítá za své. Bude vždy podporovat a pomáhat všem, kteří to budou potřebovat. Poučen předchozími zkušenostmi, chci vám dát následující rady:
1.Až přijedete do tábora, buďte disciplinovaní. Je lepší podřídit se tvrdé disciplíně, než se dostat do úplné podřízenosti cizincům.
2.Na pracovišti se můžete setkat s lidmi různých národností – Židy nebo Italy, kteří budou vůči vám nepřátelsky naladěni, možná, že se vás budou snažit bojkotovat nebo mezi vás zasít nepřátelství. Použijte proti nim jejich vlastní zbraně, spojte se a zůstaňte soudržní a vzájemně se podporujte. Hledejte pro sebe a své kamarády nejlepší místa, držte spolu. Svazek dává sílu.
3. Nevěřte povídačkám, které se k vám dostanou, údajně o masovém návratu do slovanské země. Pokud někdy nastane taková situace, budete na to oficiálně upozorněni mnou a štábem“
Kontradmirál Berens
Uprchlíci nemohli zůstávat na palubě, protože jakmile byla karanténa na lodích zrušena, byli rozmístěni do přijímacích táborů. Kasárna a vojenské baráky v Nadouru, Saint-Jeanu a Tabarce u Bizerty a tábory Jabel-Jeloud a Ayn Darahim přijaly nové osadníky a staly se pro mnohé z nich domovem.
Někteří se dostali více na jih…
Bylo potřeba si zvyknout na „exotickou zemi“, africkou zemi, a tudíž na cizí zvyky a klima. Musela se překonat jazyková bariéra.
Námořníci, kteří se rozhodli usadit v Tunisku, mohli v zásadě s prací počítat. A oni ji získávali, pravda, někdy ne takovou, která by odpovídala jejich kvalifikaci, poněvadž nebyli francouzskými občany.
Nyjí již bývalí důstojníci začali hledat práci. Byli vyhledáváni jako geodeti, topografové a stavitelé.
Je třeba poznamenat, že současné silnice a vodovodní potrubí v Tunisku jsou dílem ruských lidí.
Existoval názor mezi místními obyvateli, že pokud uvidíte stan v poušti, pro komunikaci s jeho obyvateli můžete použít ruštinu.
Jednou z podmínek stálé práce byla naturalizace – zřeknutí se ruského občanství a francouzština. Úřady protektorátu ve 20. – 30. letech dokonce podporovaly naturalizaci Evropanů, včetně Rusů. Záměr byl jednoduchý: měly zájem na tom, aby francouzská komunita, doplněná naturalizovanými, přečíslila komunitu italskou.
Byli i tací, kteří za drželi názvu „Rusové“, protože měli zato, že zříci se ho znamená zradu Vlasti a předků, proto raději neměli občanství žádné nebo dostávali tzv. Nansenův pas.
V Tunisku museli Rusové často zapomínat na sebeúctu. Na bývalé prestižní profese a způsoby výdělku bylo nutné zapomenout a zvyknout si na nové. Právníci a filologové byli nuceni stát se ševci nebo kuchaři. Zároveň se mělo zato, že tito lidé mají štěstí. A outsidery byli ti, kteří pracovali jako nakladači, horníci, zemědělští dělníci, kopáči na pokládce podzemních komunikací nebo táhli telegrafní linky přes saharské písky.
Byl tu ještě jeden důležitý moment. Rusové, jelikož souhlasili s jakýmikoliv pracovními podmínkami, stávali se mimovolně konkurenty místních pracovníků, a tím samým vůči sobě vyzývali nepřátelský postoj. Boj o pracovní místa, dokonce i mezi malými obchodníky, přitvrzoval.
Pravidlem bylo, že do služby nebrali bez francouzského občanství, ale jakmile jej přijali, mohli s tím Rusové počítat, a dokonce i dostávali přednostně místa ve státní správě a ve velkých soukromých společnostech.
To přinášelo dobrý výdělek, stabilitu a garantovanou penzi. Privilegované byly pozice lékařů a obslužného zdravotnického personálu.
Oni mohli nejrychleji ze všech zajistit sebe a rodinu za v té době dobré peníze, usadit se v Tunisku, což znamenalo získat stabilitu a důvěru v zítřek.
Ruští lékaři nacházeli a dostávali práci nejen v Bizertě. L.S. Monastyrevová dostala nabídku práce v nemocnici města Tabarky. Rodina Monastyrevových se tam brzy i usadila.
Celkově nebyl mezi ruskými migranty obraz tak zářivý. V obzvláště těžké situaci se ocitli vyšší a starší velitelé bývalé eskadry. Lidé pokročilého věku, kteří neměli civilní specializace, neměli pevné zdraví, a především, mnohem hůře, než ostatní, prožívali krach ideálů, jejichž službě byli oddáni ještě od časů Port-Arthuru a Cušimy celý život, se jen velmi těžko přizpůsobovali nové realitě. Naděje, že se o ně francouzské úřady nějak postarají, se ukázaly jako liché.
Tak se stalo, že viceadmirál Vorožejkin začal s chovem králíků a koz a prodejem mléka, a jeden čas byl dokonce hřbitovním dělníkem. A nakonec získal místo účetního v jedné z institucí veřejných prací. Kontradmirál Berens šil a prodával dámské kabelky a pracoval v tiskárně.
Generálmajor Zavališin pracoval jako hlídač ve francouzském lyceu. Velitel minonosky „Žarkij“, starší poručík Manstein, vyráběl domácí nábytek a kajaky na prodej a jeho žena pracovala jako služka. První důstojník z bitevní lodi „Georgij Pobědonosec“, kapitán 2. třídy Romanovskij, si sehnal práci jako geodet v tuniském hlavním městě.
Bydlení
Pokud jde o zajištění bydlení, život uprchlíků byl výrazně rozdělen na dvě období. První fáze probíhala pod znamením neorganizovanosti. V této době se uprchlíci usadili v táborech a kasárnách, v nucené stísněnosti, utlačováni pocity nevíry v budoucnost. V roce 1924 byly tábory uzavřeny. Ale většina obyvatelstva je opustila dlouho předtím. Živitelé rodiny vyráželi často hledat práci a nejlepší podmínky, které lze nalézt pouze ve velkých městech, především v Tunisu. (foto – Tunis 20. léta)
Lidé bez rodiny si pronajímali bydlení u soukromníků. Obvykle to bylo bez vybavení. Usazovali se v arabské části města (kvůli ceně), která byla v celé své malbě zcela cizí ruským a evropským pořádkům a mravům.
Rusy neustále udivovala absence vytápění a primusů, které byly používány jak pro vaření, tak pro zahřátí. Co se týče rodinných párů, včetně dětí, ti se na začátku museli vystačit s jedním pokojem, který si pronajímali u majitelů buď samostatně, nebo se složily s jinými rodinami.
Takové soužití se podobalo sovětským komunálkám, jejichž existence trvala mnohem déle.
Ve vzácných případech poskytoval ubytování zaměstnavatel. Tak to dělala například Společnost fosfátů a železnic Gafsy, ocelárny Penaroy a Botanická a agronomická služba Tuniska.
V průběhu druhé etapy, na konci 20. a počátkem 30. let, se situace se zabezpečením bydlení výrazně zlepšila. Převážná většina Rusů si našli stálou práci, otcové rodin byli schopni poskytnout svým blízkým, manželkám a dětem slušné bydlení.
V evropské části města byly zpravidla tří-, čtyř pokojové byty ve vícepodlažních domech s kuchyní, komorou, prádelnou nebo koupelnou (což byl ve 30. letech ještě luxus), nebo samostatné vily.
Po uplynutí patnácti let po příjezdu do Bizerty byli již někteří Rusové majiteli vlastního domu, nebo vily a ti, kteří byli ve státní službě, spravovali veřejný majetek na ministerstvu veřejných prací, na poště a v přístavu.
A také těch, kterým jejich práce vynášela slušný příjem (lékaři, inženýři, dopravci). Nákup nemovitosti byl usnadněn systémem dlouhodobých půjček.
Oděv
Užitečné bude pohovořit o takovém aspektu jako je „vzhled“.
Podle prvních zpráv byli Rusové, kteří se objevili v ulicích hlavního města, popisováni jako lidé v obnošených uniformách, „ověnčení řády“ a vyznamenáními, s námořními nebo armádními brigadýrkami,
často oblečení do toho, co jim přišlo pod ruku, a ženy nosily improvizované toalety.
Povšimněte si bílého letního vojenského kabátce a korkové přilby, která sloužila jako pokrývka hlavy vojenské uniformy v Tunisku.
Postupně tyto rozdíly v oblečení zmizely a Rusové se slili do společné masy Evropanů, zatímco Tunisko neztrácelo svůj východní kolorit. Domorodé obyvatelstvo chodilo v tradičním oděvu, dželabě, burnus a na hlavě mělo „šešiju“.
Na fotografiích té doby, například v 30. letech, Rusové vypadají vždy slušně oblečení: muži v oblecích s kravatou nebo motýlkem, nejčastěji v klobouku než na v brigadýrce, ženy obvykle oblečené podle módy, na hlavě klobouček. Na recepcích a plesech se Rusové ničím nelišili od místní „beau monde“ (a)
Výživa
Potravin byla hojnost. Jejich sortiment nebyl tak široký jako ve Francii, ale přijíždějící z metropole byli vždy ohromeni místní lácí. Bílý chléb (arabský, francouzských, italský), jehněčí, skopové, hovězí, koňská klobása, vepřové maso jen v některých evropských prodejnách, čerstvé ryby, zelenina po celý rok, ovoce dozrávající jedno za druhým: citrusové plody, mandle, broskve, meruňky, mišpule, švestky, fíky, melouny, granátová jablka a hrozny. Kdo ze starých lidí v Tunisku by si nepamatoval potulné obchodníky s osly naloženými zbožím, kteří od brzkého rána nabízeli vejce, živá kuřata nebo zeleninu a čerstvé ryby. Aby obraz nebyl příliš idylický, je třeba říci, že hlavní město, jeho předměstí a okolní města byly díky příznivému klimatu a dopravní dostupnosti zásobovány potravinami mnohem lépe než vnitrozemí a jižní polopouštní část.
Na africké půdě se členové ruské diaspory snažili nezapomenout na své zvyky a kulturu. V každodenním životě místních obyvatel – jak Arabů, tak Evropanů – se objevily pojmy jako „boršč“ a „zakuski“. Staří mládenci a svobodní muži jedli častěji v restauracích, z nichž některé byly otevřeny jejich krajany.
V Bizertě byla ruská cukrárna.
Přeprava
V té době jsme neznali dnešní potíže s dopravou. Města se ještě nerozrostla do takové míry jako nyní. Když jste bydleli v hlavním městě, bylo možné se dostat pěšky do práce. V Tunisu bylo snadné sednout na tramvaj, která jela kolem Mediny. Kolem náměstí Kasba se rozléhaly hlavní administrativní instituce: Tuniská vláda v Dar el Bay, ministerstvo financí, zemědělství, veřejných prací. Když jste sešli z náměstí Kasba, bylo snadné se dostat do Port de France.
Tam byly i tramvaje, které jezdily na předměstí, elektrická lokálka obsluhovala severním směr, parou tažené vlaky – jižní.
Nejvíce byly v Tunisku rozšířené dvounápravové kočáry.
Volný čas
Jaký mohl být volný čas těchto severních exulantů v Tunisku s neobvyklým klimatem a silným letním vyčerpávajícím teplem? V období horka (od 1. července do 1. září) se pracovní den většiny zkrátil na polovinu. Začínal brzy a skončil v poledne, a den a večer zůstávaly volné. To byl letní režim.
V Bizertě to bylo k moři několik set metrů.
Radosti z odpočinku u moře – volného a bezplatného, byly k dispozici všem bez výjimky: dětem, puberťákům i dospělým. Nebylo jen moře. Bylo možné chodit na krásné procházky a pořádat pikniky v tehdy ještě divoké přírodě. Četná a rozmanitá archeologické naleziště ponořovala cestovatele do historie starověku: Kartágo, Zaghouánský akvadukt, amfiteátr El Jem, mozaika Súsy a zbytky byzantských kostelů.
Obyvatelé předměstí mohli opečovávat zahrady. Někteří mladí Rusové vynikali na tuniských šampionátech (plavání, cyklistika, atletika) a získávali oceňovaná výherní místa.
Bylo možné cestovat po Středozemním moři. Samozřejmě, Rusové nejezdili každý rok do Francie jako ostatní Evropané, neměli žádný důvod tam cestovat jako ti, kteří jeli domů. Přesto metropoli navštěvovali, a finanční potíže v tomto případě nebyly nepřekonatelné. Za přijatelnou cenu si bylo možné koupit místo na palubě a spát na lehátku nebo v hamaku pod širým nebem
Ruské děti byly někdy posílány na léto do hor nebo na Azurové pobřeží.
Ti, kteří přijali francouzskou poddanství, cestovali s průkazem totožnosti.
Ti, kteří měli status uprchlíků, dostali průkaz zavedený Občanskou kontrolou. Zpravidla platil pro jednorázový vstup a výstup. Bylo možné jet do jakékoliv země.
Kulturní volný čas Ruské komunity byl také poměrně zajímavý a rozmanitý. Obrovskému úspěchu a popularitě se u občanů těšil Eskadrový orchestr z „Georgije Pobědonosce“ („George Pobjeda“, jak ho nazývali Francouzi), který na rozkaz Velitele (v době, kdy Eskadra ještě existovala) třikrát týdně vyjížděl na břeh a hrál velký a pestrý program. Později orchestr, vedený I. M. Šadrinem,
přilákával masu lidí do městského parku. Sám Šadrin byl častým hostem na světských recepcích urozených Tunisanů. Ve 28. roce začal Šadrin formovat ruský smíšený sbor nazvaný Ruský pěvecký sbor. V krátké době byly vybrány dobré hlasy. 23. února 1929 Ruský pěvecký sbor uskutečnil svůj první koncert „a capella“ v Tunisku v italském sále „Dante Alighieri“, který byl přeplněný, a měl zasloužený úspěch. Tento koncert se na naléhání musel opakovat následující sobotu. Recenze tisku byly nadšené a ruští umělci hrdí na to, že dokázali představit cizincům ruskou hudbu v celé její kráse.
Naprosto skvěle proběhl v Bizertě večer věnovaný 100. výročí úmrtí A. S. Puškina. Ostatně, tento den byl však široce oslavován celou ruskou emigrací po celém světě.
Večer se konal v kapli soukromého domu – kostel ještě nebyl postaven, poté následoval divadelní večer. Na programu byl, kromě čtení Puškinových básní, koncert. Všichni hudebníci byli Rusové. Divadelní a hudební program byl připraven za účastí velkého počtu mladých lidí a žen z ruské kolonie.
V paměti emigrantů se Puškinovo výročí smrti uchovalo svým rozmachem a zvláštním leskem.
Podle tradice se námořní důstojníci shromáždili ke společné hostině 6. listopadu, v den založení Námořního sboru. Byla tradičně husa s jablky.
V Tunisku zahrnoval okruh námořních důstojníků (kajutová společnost) více než 50 lidí pod vedením kontradmirál M. A. Berense.
Obvykle si v tento den vyměnili gratulace s kamarády vzdálenými a blízkými.
V Tunisu se menu na tento svátek zdobilo akvarelním obrázkem lodi nebo se prostě kreslilo rukou na papír se značkou restaurace, kde se shromažďovali hosté.
„Ruské stoly“, které obsahovaly vodku a občerstvení spolu s uměleckým programem, mívaly velký úspěch jak u členů ruské kolonie, tak u cizinců. O těchto událostech psali v místním tisku.
Hudebníci, instrumentalisté a zpěváci, z nichž mnozí pocházeli přímo z námořního vojenského orchestru, vstoupili rychleji než ostatní do života Protektorátu. Hráli v kavárnách, jak to bylo tehdy obvyklé, doprovázeli němé filmy, pořádali hudební večery a koncerty, a dávali soukromé lekce.
Za zmínku stojí soukromá kulturně-vzdělávací ochotnická iniciativa: představení a slavnosti, které se pořádaly Ljucernovovi ve své zahradě 15. srpna během 6 let až do Druhé světové války. Během všech šesti let pomáhal Ljucernovovým Michail Šeremeťjev. Zpracovával pro scénu dětské pohádky a maloval kulisy pro představení. Nemůžeme nezmínit Vánoční svátky.
A i když na nich bylo každým rokem dětí méně, probíhaly vždycky radostně.
V Tunisku bylo to, čemu se říkalo čtvrteční školy. To proto, že čtvrtek byl volným dnem ve všech státních školách. Čtvrteční školy zvaly ruské děti jednou za týden na hodiny ruského jazyka, literatury a historie. Existovaly až do vyhlášení nezávislosti Tuniska.
Ruská kolonie v Bizertě postupně řídla. Z 6 000 lidí v letech 1920-2, v roce 1926, podle některých zdrojů, neměla víc než 1000 lidí.
***
Následující část: Neznámá historie – 17. Závěrečná kapitola…
Zdroj:
Přečtěte si Jaro v Kartágu
E-book ke stažení zdarma – klikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…
Tištěnou knížku získáte ZDE