Dalším místem, které navštívíme, je Tauridský palác v Petrohradě. Merzlovští se chystali přestěhovat r. 1917 do tehdejšího hlavního města, ale jejich plány zhatila VŘSR.
Pod ukázkou z románu naleznete článek z portálu culture.ru.
Ukázka z románu
Vzpomínky hraběnky Mariji Alexandrovny Merzlovské:
Jako nejasná rozmazaná skvrna se v její paměti mihl Sankt‑Petěrburg s chladnou blyštící se Něvou, věžemi a složitými kolonádami budov a nazelenalým Tauridským palácem v dáli. Byla tam s mámou v létě 1917. Předpokládalo se, že tátu převelí z Černomořské flotily do Vyšší námořní komise v hlavním městě. Tak se s matkou přijely podívat, navštívit příbuzenstvo. Nicméně rozpoutal se říjnový převrat a táta zůstal na svém místě a ony s ním.
Láska k veršům, hudbě, ruským a ukrajinským národním písním, všechno to měla v krvi. Bylo to, jak se říká, rodové.
Dříve ráda zpívala za klavírního doprovodu, něco z klasiky. Více než dobře ji doprovázel monsieur Piccard.
Zpívávala i za doprovodu kytary v ruských společnostech, vždy hlučných a veselých, jejích neskonale lehkomyslných a bezbranných krajanů.
Dříve slyšela, co zpívá, každou notečku, každý půltón, každou část, ale teď už to skoro nerozlišovala a bylo jí jedno jakým jazykem, zda rusky nebo francouzsky, ukrajinsky nebo italsky.
Nejzajímavější fakta o Tauridském paláci – triumfu ruského klasicismu
Tauridský palác je jednou z nejznámějších památek Petrohradu. Sloužil jako rezidence známých historických osobností, dočasné vlády, a dokonce byl kasárnami Konogvardějského pluku. Tyto a další zajímavá fakta připomíná „Культура.РФ“.
Od Poťomkina po Karamzina – slavní obyvatelé Tauridského paláce
Prvním majitelem Tauridského paláce byl nejjasnější kníže Grigorij Poťomkin, favorit Kateřiny II. Byl generálním guvernérem Novorossijské, Azovské a Astrachaňské gubernie, ale často přijížděl do Petrohradu. Pokaždé se zastavovat v Zimním paláci mu nakonec nebylo příjemné, takže r. 1783 začal stavět vlastní palác. Po jeho výstavbě se brzy rozhodl prodat ho státní správě, nicméně v roce 1791 se sídlo vrátilo ke svému majiteli. Kateřina II. mu ho darovala jako poděkování za dobytí turecké pevnosti Ismail. Po Poťomkinově smrti, kdy byla palác znovu Kateřinou II. vykoupen, v něm nějakou dobu žil vojevůdce Alexander Suvorov. Dalším známým obyvatelem paláce byl historik Nikolaj Karamzin, který v něm strávil poslední dny svého života.
„Umění se pře s kouzly přírody“
Majestátní palác je dílem architekta Ivana Starova, který studoval společně s Poťomkinem na gymnáziu Moskevské univerzity. Starov postavil pro knížete nejen dům, ale opravdovou městskou usedlost s luxusním parkem.
Základem paláce jsou čtyři hlavní místa – Kupolový sál, Velká galerie (Kateřinský sál), vstupní hala a zimní zahrada. V době výstavby budovy byla jeho Velká galerie největší palácovou budovou ruského hlavního města: délka haly byla 74,5 metru, šířka – 14,9 metrů. Zimní zahrada se vzácnými rostlinami také zapůsobila na současníky.
Například toto o něm napsal Gavriil Děržavin: „Při prvním kroku se vám představí dlouhý oválný sál, nebo, lépe řečeno, náměstí – prostor, kam se pohodlně vejde pět tisíc lidí, a oddělený ještě dvěma řadami na délku. Zdá se, že gigantickými silami je do něj vložena celá podstata. Přes tyto pilíře je vidět rozlehlá zahrada a vyvýšené budovy na malém prostoru. Na první pohled zapochybujete a zamyslíte se, že to všechno jsou kouzla, nebo alespoň malby a optika, ale když přistoupíte blíž, uvidíte živé vavříny, myrty a další požehnaní podnebím stromy, nejen rostoucí, ale i jiných barev, a dalšími plody obtěžkané. Pod pokojným stínem jejich, místy jako samet, rozprostírá se trávník zelený; květy tam hýří barvami, leží zde členité písečné cesty, tyčí se kopce, nepropadají údolí, natahují se průseky a blýskají se skleněné vodní nádrže. Všude vládne jaro a umění se hádá s krásami přírody. Duch se vznáší v potěšení.“
Jak vlastně vůbec nazývali Tauridský palác?
Nejprve se palác nazýval Konnogvardějskym domem, protože se nacházel v osadě Konogvardějského pluku, v němž kdysi Poťomkin sloužil. Své současné jméno, Tauridský palác, získal až po Poťomkinově smrti na příkaz Kateřiny II. Tímto způsobem bylo zachováno spojení Tauridy (Krymu) v roce 1787, které mohlo proběhnout v mnohém díky Poťomkinovi. V roce 1918, po vraždě slavného revolucionáře Mojseje Urického, byl palác přejmenován na jeho počest. Ale toto jméno se neuchytilo a poměrně brzy se vrátil historický název Tauridský.
Od manéže po kolébku ruské demokracie: alternativní využití budovy
Po Poťomkinově smrti palác zrenovoval architekt Fjodor Volkov. Podle jeho projektu byl na místě Velkého sálu postaven kostel,k hlavnímu vchodu přistavěli portikus a koncertní sál změnili na divadlo. Kromě toho, ke vchodu do paláce byl vykopán kanál, který ho spojoval s Něvou, aby k němu mohly připlouvat malé lodě.
Za vlády Pavla I. byla budova znovu rekonstruována. Poté, co car dal palác k dispozici Konnogvardějskému pluku, byla v Kateřinině a Kupolovém sále postavena manéž a v dalších budovách kasárna. V zimní zahradě byly zřízeny stáje.
Na počátku 20. století byl palác předán Státní dumě. Po revoluci zde byl Prozatímní výbor a Prozatímní vláda a poté v něm sídlil Petrohradský sovět dělnických deputátů.
Dnes je palác ústředím Meziparlamentního shromáždění členských zemí SNS.
Zdroj: www.culture.ru
Překlad © Václav Hrbek, 2019